Kdo si hraje, nezlobí… VI

Brno
5. - 7. prosince 2014

Na začátku se to zdálo jako dobrej nápad. Já, Pražák, si udělám vejlet do Brna, potkám pár lidí z tábora a navrch si zahrajem nějaký deskovky. Když sem pak táhl 12 deskovek na bus, seděl zaseklej na dálnici nebo luštil, jestli je číslo šaliny 12 neb 3, nadšení lehce opadlo. Ale ukázalo se, že to stálo za to. Do cíle jsem dorazil, potkal jsem pár známejch i neznámejch lidí/her a intenzivně si to užil. A věřím, že tak i všichni ostatní. Víceméně jsme celej víkend hráli hry, občas jedli (pomazánky a “Chilli con carne” vládly) a ještě míň spali. Mluvilo se i o laser gamer, motokárách a jiných výstřelcích, ale kvůli malému zájmu z toho nic nebylo. Deskovek bylo naštěstí víc než dost.
Jejich náplň byla většinou jasná. Buď porazit soupeře nebo aspoň Ráďu. Což se někdy dařilo a někdy zas ne. Například když hrála zrádce v deskovce “Shadows over Camelot”, kdy nás všecky převezla a chodila pak s nosem nahoru až do neděle. A protože už mi dochází psací síly, k herní náplni se vyjádří naše redaktorka Péťa:

Hrajeme jednu hru za druhou. Většinou jsou to méně známé a velice zapeklité hry vyžadující rychlé pochopení pravidel a bravurní strategii. Což jde, jak už to tak bývá, některým lépe, některým hůř. Najde se však čas i na všem známé hry jako je “Bang” nebo “Osadníci z Katanu”. A po velkém intelektuálním výkonu u některých dlouhých a náročných her je potřeba trocha oddechu a odlehčení. I na to se tu myslelo. Především v podobě hry „Zastřel si svou kachnu“, která se ve skutečnosti jmenuje…. nějak jinak. Jde v podstatě jen o to střílet po kachnách ostatních hráčů. A je docela jedno kterých hráčů, takže hurá na Rádiny růžové kachničky!

Napsali: Miky Orlický, Péťa Vavrincová

Výběrové řízení na kastelána státního zámku Vranov nad Dyjí

Zámek Vranov nad Dyjí
14. - 17. listopadu 2014

Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novou kastelánkou státního zámku ve Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla, jak to všechno začalo.
Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové zesnulých obyvatel zámku.
Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan (Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na hradbách vždy první a jenom tak mezi námi, na záchodě je také vždy jako první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu (Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně, ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli (Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.
Po krásné prohlídce zámku jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.
Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů. V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně nestaly.
Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě. Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a hraní kytary odpočívali.
Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.
Hráli jsme:
Slepý fotbal, při této hře skórovali:  Jíťa –  vlastňák, Ráďa jeden gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.
Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen nás dvě zastavit!
Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat, protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.
Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.
Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého, který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!
Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě (ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů, při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –  s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von Hoplera a vše se snad objasní.
Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera. Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.
Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout. Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š. ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1. zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít, jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky. Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této hře opět excelovala Žanda).
Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.
V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu. Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás všech zanechá silné vzpomínky.
No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža – nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se jede zelená fasáda!
Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.

Napsala: Žáža Krásná

Potáborovka Tajemství Ryhopského hvozdu

Opatovské zákopy
10. - 12. října 2014

Je pátek a my již vyrážíme ze svých domovů na různě dalekou a strastiplnou cestu  ( kupř. Jitčiny čichové smysly hodně utrpěly) za očekávaným podzimním víkendem a vzkazem o pomoc proti proradnému Lokimu, který chce ovládnout svět.
Někteří z nás zůstali nedaleko Opatova, ale Pirát nás všechny zachránil svým stříbrným korábem. Už jsme skoro všichni na místě. Jen Mari se natolik zalíbilo v Třebíči, že si tam ještě chvíli pobude.
My jsme zatím vyrazili k místí škole sehnat si úkryt před chladnou nocí a nekalými živly, kteří se pohybují v okolí.
Uvnitř školy svítí světla, ale na hlas zvonku ani klepání na okno nikdo neodpovídá. Ve vchodu u popelnice je lehce opřená ekologická realitní reklama (s textem: Na prodej + tel. číslo) a to v podobě kartonové krabice.
Voláme na číslo a za okamžik nám přicházejí otevřít dva realitní agenti a zároveň majitelé objektu (Radim a Laďka). Dozvídáme se, že objekt je pouze ke koupi, ne k pronajmutí a to za krásnou cenu pohybující se okolo dvaceti milionů. Všichni souhlasí s koupí objektu, ale s podmínkou dvou zkušebních nocí. Jiří platí v eurech a ostatní naší měnou.
Po prohlídce a ubytování začíná velkolepá hostina. Každý vystavuje své kulinářské umění. Hodujeme a bodujeme. Nejlepší pokrm získá hlavní cenu a autor se zapíše do historie!
Aby se nám lépe trávilo po skvělé hostině a bezpečně usínalo, tak jsme dostali za úkol pochytat pár kriminálníků v blízkém okolí. Po úspěšném zatčení onichž pochybných individuí, se vybrala služba a osoby hudebně nadané vykouzlí pár krásných tónů z kytary na přání dobré noci.
Probouzíme se do šedivého podzimního dne. Posilníme se vydatnou snídaní ve formě švédských stolů.
Vyzbrojeni pracovními oděvy a nářadím (uloženým v automobilu) vyrážíme na louky. Cesta na louky je kouzelná, mech má jedovatou barvu a mezi stromy se proplétá mlhavý opar.
Když dorazíme na louky, rozdělíme si práci. Čistíme okolí luk od náletů, jezírko, dokosí a dohrabe se kousek louky. Posilníme se svačinou a pokračujeme v práci.
Po dokončení směřujeme k táboru, kde hodláme zakotvit. Avšak po příchodu zjistíme, že zde již někdo sídlí. Lesní dělníci pracující opodál si to zde útulně zařídili.
Poopravíme ohniště, vytáhneme lavičky a usedneme k hořícímu ohni. Opečeme si špekáčky a topinky. Když jsou naše žaludky nasyceny, rozloučíme se s táborem a směřujeme zpátky do Opatova.
Cestou míjíme ovce bahení a krásně zbarvenou podzimní přírodu.
Vyměníme kůže do suchého a školou se začne nést hlas, který nám poskytuje informace o proradném Lokim, který chce vstoupit do našeho světa, portálem  který byl kdysi otevřen ženou s čistou duší Helenou Kellerovou,  prababičkou zesnulého George Huxlyho .
Ukončíme rozehraný curling a se zavázanýma očima jsme zavedeni do místnosti a posazeni na židle. Stále se zavázanýma očima nasloucháme hudbě a hlasy nám vyprávějí příběh o Heleně.
Dívenka, která neviděla ani neslyšela, neměla možnost spatřit svou rodinu a okolí, ale i přes tyto překážky se dokázala naučit hovořit (to především díky její vychovatelce Anne), vystudovat a stát se výjimečnou navzdory svému handicapu.
Mezi vyprávěním její životní cesty, jsme dostali různé úkoly, abychom se pokusili představit, jaké je žít pro lidi s těmito handicapy a jak je zdraví v našem životě důležité. Myslím, že všichni z nás prožívali silné emoce, mysleli na Helenu, její příběh a na ty své vlastní.
Po ukončení a dovyprávění, nastal čas, kdy se musí zavřít portál, ale nezbývá už mnoho času.
Jsme rozděleni do skupin a musíme donést artefakt určité barvy na různá stanoviště v mapce a tím bude portál uzavřen. Lokimu se takto znemožní návrat do našeho světa a to provždy.
Bohužel se objevili naši nepřátelé (pomocníci Lokiho) a hodlají nám zkonfiskovat artefakty. Avšak naše odhodlanost a optimistická nálada nepolevuje, a proto zvítězíme a svět je znovu zachráněn!
Večer si prohlížíme fotky z letního tábora a pomalu usínáme.
Po hezkém probuzení následuje snídaně a úklid. Rozloučíme se s našimi realitními agenty a Jituš. Zbytek z nás čeká na příjezd autobusu směr Jihlava.
Užíváme si podzimní sluníčko a klidné nedělní dopoledne, Adam hraje melouno-kuželky…
Loučíme se s Jurou, Pirátem, Majdou a Ráďou a odjíždíme směr naše obydlí se vzpomínkami na krásný podzimní víkend.

Napsala: Thea Chatrná

A ještě báseň od Irči:
Prosba o pomoc přichází trochu nečekaně,
Dingwill hlásí, že Loki míří k světské bráně,
ovládnout Ryhopský hvozd vzdal už prý,
dělá si ale zálusk na náš svět lidský.

Přijít Dingwillovi na pomoc je pro většinu z nás čest,
proto se odhodlaně ku Opatovu hrneme,
podle Dingwilla zastavení Lokiho nesnadné však jest,
už při cestě přichází určité zádrhele.

Přebytí v bývalém sídle George Huxleyho se jeví nejisté,
avšak my jsme zájemci vážní o koupi jeho zajisté,
když pár dalších požadavků ještě splníme,
možná zde i v klidu přespíme.

Okolí sídla se se setměním nebezpečné stává,
vrazi a jiní zločinci začínají kout pikle své,
naštěstí je tu ještě policie bdělé,
jež se s nimi odhodlaně do křížku dává.

Vrahové se najednou nachází v těžkých pozicích,
bez obětí se zásahy ale neobchází,
snažení policie i klíčníci kazí,
přesto se nápadně snižuje počet zločinců slídících.

Dalšího dne početná výprava chystá se do zbroje,
čilým ruchem ožívají louky v Zákopech opatovských,
holínky, hrábě, pily a sekery jsou součástí výzbroje,
po práci míříme ku obědu do míst táborových.

Po uzření kuchyně v cizím obležení přichází zklamání,
Jirka s Laďkou zjišťuje, že tu dočasně kempí dělníci lesní,
alespoň kol ohniště se tedy sesedáme,
a po nasycení se, se zas k Opatovu vydáváme.

Dingwillův hlas najednou napínavé herní klání přerušuje,
jen člověk výjimečných vlastností uzavře světskou bránu, nám sděluje,
pak životní příběh jedné ženy se postupně dovídáme za tmy naprosté,
zvláštní rozporuplné pocity v nás vyvolává její osud i úkoly doprovodné.

Rozruch zas vzbuzuje Dingwillův hlas,
Loki už pronikl na území přechodové,
uzavřít tedy všechny brány je čas,
dostáváme instrukce a artefakty důležité.

Hlídky se plíží ulicemi uzavírajíce postupně brány,
neradno se však střetnout s Lokiho kumpány,
poslední dvě dost drhnou a nejsou uzavřeny doposud,
svornost hlídek však dokázala své a zpečetila Lokiho osud.

Pracovní víkend v Lukově

Lukov
19. - 21. srpna 2014
V pátek jsme se kolem 5 hodiny skoro všichni potkali u nového domu Janíčkových (někteří trochu bloudili, ale nakonec to zvládli). Pan Janíček nás s pýchou provedl po domě a zahradě a přidělil nám spoustu práce. Náš aktivní tým (Laďka, Radim, Ráďa, Pavel a Jíťa) se ihned s vervou pustil do práce. Zatímco se Pirát s Jurou flákali v obchodě a čekali na Efku, my jsme čistili dvorek. A že to byla teda hora práce! Vyrvat plevel z kachliček a očistit kameny na příjezdové cestě, odvozit hlínu, vytrhávat přerostlý dvoumetrový špenát a tak vůbec to celé vyklidit (abychom si měli kde sednout večer u grilu ). Pracovali jsme dokonce tak usilovně, že když se setmělo, tak jsme si vzali čelovky a pokračovali bez přestávky dál. Až za úplné tmy dorazili kluci s novou pracovní silou Efkou. Málem jim vypadly oči z důlků když viděli, kolik práce jsme zvládli. Naše sestava se stala kompletní po příchodu Majdy s Honzou, kteří přišli jako poslední. Poseděli jsme si u večeře, povyprávěli jsme si veselé historky a zahrabali se do spacáků.
Hned od rána jsme opět tvrdě pracovali. Čištění dvoru, sekání zahrady, plení a zase sekání, pálení, uklízení a vyklízení, další pálení…pořád tu byla všude kopa práce. Naštěstí byl každý splněný úkol hned hodně vidět, a tak nám to všechno rychle ubíhalo. V poledne se začal chystat oběd, který se podařilo podávat až v 6 večer (no jo, Pirátův časový koeficient ). Pak jsme ještě zbourali a odvozili zeď uvnitř domu a zaslouženě se znova rozplácli u grilu. Ačkoliv většinu dne pršelo, všechnu zadanou práci jsme stihli.
V neděli jsme se šli projít na zříceninu Nového Hrádku. Potom přišla na kontrolu paní Janíčková. Byla nadšená! A vůbec se jí nedivím, protože se to v domečku (hlavně na zahradě) změnilo k nepoznání. Následoval úklid a loučení. Myslím, že z toho máme všichni velkou radost.

Napsala: Jíťa Nováková

Rychlá rota

Čáslavice
2. - 6. července 2014

Běžný den vypadal takto: Dobrá snídaně, práce, dobrý oběd, polední klid (spánek, kopání atp.), práce a po práci práce a tak až do večera, pak chvíli táborák, ale jen tak dlouho, aby naše zmožené svaly nestihly ztuhnout v nesprávné poloze.
Dále zmíním je momenty zajímavé, seřazené chronologicky podle času:
Nejoblíbenější barva auta: Červená a šedá 2:2
Největší luxus si dopřával Drn, neboť kromě stanu s oddělenými ložnicemi (který sdílel s Pepou) si přivezl židličku, stůl, ubrus, mlýnek na kávu, konvici na vodu, vlastní vařič a v neposlední řadě matraci.
Odpolední žertík, jehož jsme se nedočkali: Po dobrém obědě si Drn ustlal v lese. Nejprve si shrabal jehličí, donesl matrace, svázal je, dal na ně prostěradlo a spacák, prostě záruka příjemného odpoledního zdřímnutí. Jenže… Do postýlky si lehla Pavla. Všichni jsme se těšili na dobrou zábavu, až si toho Drn všimne. A jak to dopadlo? Hardy to vystihl:“ To se může stát jen u Drna. Nachystáš mu past a on ji obejde.“
Jak se láme Trioláda: Nejprve to musíš nalámat rovnoběžně s obalem a pak na ty trojúhelníčky. (Sliny už odkapávají a Trioláda pořád není nalámaná…) Ty jsi snad nikdy nelámala trioládu?!
Jakou chceme písničku? Tak jsem si postupně říkali a našim přáním bylo vyhověno. Když došla inspirace, tak se Peťa ptá:“Co dál?“ a i tuto píseň měl Kruťák v repertoáru.
Hrábě bez dvou zubů snižují Drnův výkon o 7%.
Filmové hlášky…
Všichni zájemci o práci na loukách jsou zváni na příští ročník.

Zasloužená svačina. Zleva: Drn, Pavel, Eva, Petr, Pavla.

Kruťák

Odnášení sena z luk. Zleva: Pavel, Hardy, Pepa, Mirek a Kruťák, který není vidět.

Miška s Terezkou

Tajemství Ryhopského hvozdu

Opatovské zákopy
6. - 18. července 2014

Den první
Autor: Miki

Stojíme na nádraží. Někteří sedí. Blonďák kupuje lístky. Lezem do vlaku. Lezem z vlaku. Blonďák čte dopis. Jdeme za ním. Vede nás tunelem do kopřiv. Začínáme se seznamovat. Bude se to hodit, abychom mohli volat o pomoc jménem. Třeba když přelézáme rozbahněnou řeku. Jdeme. Jdeme na kopec… Odpočíváme. Je vedro a batohy jsou těžký. Teda jak asi pro koho. Tři slečny jdou jak ze školy. Batůžek, sandálky a brejličky proti sluníčku. Dobrý ale je, že mají i řízeček. Hodně řízečků. Jdeme. Jdeme. Les. Slečna, co už tu prý několikrát byla a co prý má mezi vedoucími bráchu a co prý všechno ví, říká, že už tam za chvíli budem. Během následujících hodin to slyšíme několikrát. Během cesty se ještě stihneme ztratit, rozbít marmeládu a potkat mluvící labutě. Když už se nakonec opravdu blížíme k táboru, máme všichni dost a sil máme na dně. Když tu najednou!

Skaut! Velkej, ležící a křičící skaut. Aha. Tak ne skaut, ale detektiv. Ženská, co je vlastně chlap. Sejmulo ji obří mytágo. To je asi něco jako hovado, jen mnohem větší. Prej, že už tam ten detektiv leží několik dní. Chudák, říkám si. Škoda, že nemáme síly na to mu pomoct. Anebo máme? Někdo se hrne dopředu mu pomoct. To jsem teda zvědavej, co to bude za blázna. No jasně! Blonďák! Kdo jinej taky, že jo. Tak to nakonec celý dopadne tak, že se s báglama na zádech taháme s ženskou, co je vlastně chlap, i když to nevypadá, ale rozhodně tak váží. Tak hurá do tábora! Anebo ne? Jasně že né. Hledáme bednu v díře. Musíme do ní dát mobily. Problém je v tom, že díra z bednou vypadá jako drn na louce. Hledáme teda drn na louce. Detektiv nejspíš blouzní, pač nemá vůbec šajnu, kde to je. Nakonec bednu najdem a mobily do ní vrhnem. To vše samozřejmě s báglama a detektivem na zádech. Razíme do tábora. Vybíhají dva týpci a jedna ženská. Ženská křičí. Chlapi nesou nosítka. Jeden vypadá jako námořník, druhý zas jako pirát. Nakládají tu tíhu a odnášejí. Konečně v táboře!

Den druhý
Autor: Marek

Budíček pocitově v 7 – rozcvička – snídaně
→ rozdělení úkolů (zvelebování tábora)
* kadistan
* biojáma
* sprcha
* šňůry na prádlo
* stan na hudební nástroje atd…
————————————-
oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou + olivy :)  + sýr:)
polední klid (pocitově odpolední) poté kresba  – portrét mytága narcise (u lesa) formou hry. Vzápětí výlet k rybníku Vidlák – koupání.
Slunečné počasí          – teplota vzduchu cca 29-31°C
– teplota vody cca 20-21°C
Večer oheň – kytara zpěv :)
Noc – spaní ve vojenském stanu (hangáru).
Amen.
„Slunko svítí, voda láká,
chcem surf a nie sniehuljaka!!“

Den třetí
Autor: Míša

Ráno jsme vstali a vydali se na první pracovní den. Ne každý měl zkušenosti s kosením, tak proběhla krátká instruktáž. Vzhledem k pracovnímu nasazení a počtu účastníků nám šla práce od ruky. Jen doba do svačiny byla pocitově velmi dlouhá. Podezírám službu, že zabloudila. Posílení po svačině jsme se zase vydali do práce. Po práci nás čekal vynikající oběd. Bylo uzené se zelím a bramborovým knedlíkem. Službě patří velká pochvala za ty knedlíky. Během poledního klidu, kdy byli všichni vyčerpaní, začalo pršet. Díky tomu se protáhl polední klid. A protože stále pršelo, tak odpolední program probíhal v hangáru. Začali jsme strategickou hrou, která nás učila, jak přejít hvozd, tak a bychom přežili. Já s Káťou měla vymyšlenou geniální strategii, která však selhala na naší matematice. Povedlo se nám udělat chybu ve výpočtu, tak se nám podařilo dorazit až mezi posledními. Večer už byl volnější program, a tak se sedělo u ohně a hrálo na kytary. Všichni byli velice unavení a postupně odcházeli spát. Vzhledem k předchozímu dešti byla v noci veliká zima, ale jinak se den celkově vydařil a myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme byli spokojení.

Den čtvrtý
Autor: Irča

Noc jako vždy zatím klidná. Ráno nás budí Pirát písničkou od Butty o rybníce s topoly. Sic zprvu nemohl vzpomenout slova, ale dobrá.

Když jsme se konečně všichni vyhrabali ze stanu, tak nás Ráďa žene na louku, kde si odbýváme ranní rozcvičku v podobě hry kámen, nůžky, papír. Myslím, že to vyhrály kameny.

Následuje ranní hygiena a snídaně, pro většinu však obráceně.

Balíme na cestu k loukám. Jako vždy vymustrováni, vyzbrojeni lahvemi a pláštěnkami. Samozřejmě nám nechybí ani kosící náčiní.

Máme radost, že už neprší a básníme o polojasnu nebo jasnu. Zatím to ani na jedno nevypadá, ale naděj je.:)

Základnu volíme U Pařezu, kde se vyskytuje pařezů poněkud více, ale to nevadí.

Jdeme kosit zbývající cíp od louky, kterou jsme kosili včera. Pirát opět hlučí s křoviňákem a my se snažíme s kosami. Každý svým stylem a rychlostí ukusuje díl po dílu vysokou trávu louky a jde nám to. Tráva si lehá s ochotou jak kde, ale dobrý většinou. Někde se jedná o takové kosmetické úpravy mechů a někdy se to zdá horší.

V plné práci nás zastihla služba (Thea a Arsenij) se svačinou. Ukusujíce dřevorubecké chleby jsme odpočívali. Postupem dopoledne se začalo oteplovat a občas se ukázalo i sluníčko. Hezké.

Učinila jsem také první objev vzácné květiny, která je mi známá. Jednalo se o všivec lesní. Byl sice už odkvetlý a již se mu tvořily plody v měchýřcích, ale stále fešák.

Ráďa nás nakonec namotivovala, že když dokončíme určitý kus louky ještě, tak půjdeme ku obědu. Tempo kosení se tedy trochu zrychlilo, ale následně přišel Jirka, že je zbytečné tento díl louky obdělávat, jelikož by se jednalo už spíše o takovou kosmetickou úpravu. S velkou nevolí od této práce upouštíme. Jirka některé z nás musel od kosení z louky násilím tahat dokonce.

Balíme si věci mezi pařezy a najednou na louce pokosené zjevují se žínky a míří k nám. Koukáme na ně opravdu jak na zjevení, hlavně kvůli jejich vymustrování, které se markantně liší od našeho stylu, ale žínky jsou holt žínky. Zvládají to i v balerínách.

Tážíc se nás, zda-li jsme Brontosauři, si nás zkoumavě prohlížely. My na to, že jo. Je nám ozřejměno, že máme tu čest se setkat s žínkami z Ministerstva školství, které vyslali, aby nás poctily návštěvou a dotázaly se nás na pár věcí ohledně tábora.

Na jejich záludné otázky odpovídá hlavně Jirka a my ho doplňujeme. Žínky z M. Š. Jsou docela v pohodě a za chvíli nás pouštějí ze svých spárů, a tak vyrážíme ku obědu.

Do tábora jsme dorazili cestou necestou za pění tradiční písničky. Jdou kosáci jdou…

Po úpravě na společenský stav, na jehož tvorbu nám byl poskytnut čas vcelku dlouhý, zasedáme ku obědu.

Jitka v čase předobědovém plnila ještě funkci zdravotnice, když Jirkovi pečlivě čistila šrám na dlani.

Při jedné návštěvě latríny jsem si povšimla, že do ní spadl slepýš. Vyskytoval se však na dost nemilém místě, tak jsem jeho nemilou situaci neměla chuť řešit.

Teď večer, jsem si však povšimla, že změnil pozici na dost přijatelnou a vhodnou, tak jsem se rozhodla pro posunutí latríny a vylovení jeho. Vše proběhlo v pořádku a slepýše jsem odnesla dál od latríny na okraj lesa a doufala jsem, že už se mu obdobný kousek nepovede znovu.

Jinak se zdál hrozně srandovní. Vystrkoval jazýček a těkal očičkama, ale byl klidný, asi omámený výpary z oné jámy.

Sotvaže jsme ulehli a upadli do nekonečna, přičemž někteří z nás, to ani nestihli, tak začala znít tajemná hudba a do stanu se vřítili Pirát, Jirka, Majda a Ráďa a začali nás burcovat ku vstávání.

Nikomu z nás se valně nechtělo a neochotně se trousíme ze stanu ven. Ještě větší obličeje děláme na proceduru moučení tváře.

Je nám oznámeno, že náš tábor se chystají napadnout mytága a proto ho musíme vyklidit a přečkat noc někde mimo, ale tak blízko, abychom se k němu mohli v noci přiblížit a vzít mytágům vzácné artefakty, jenž máme podepsat.

Vymóděni moučným obličejem a se spacákem a karimatkou v rukou jsme byli vysláni do vymezeného území kol tábora, abychom našli vhodné místo pro nocleh i pro úkryt před mytágy.

Já jsem mířila loukou ku táboru Sokolíků, a pak jsem odbočila, prodírajíce se vysokou travou, svízelem a kopřivami do lesa ve stranu potoka. Spacák i karimatku jsem ukryla do vysoké trávy a po chvíli vymýšlení taktiky kudy to k táboru vzít, jsem opatrně vykročila. Byla to však zásadní chyba, že jsem vyrazila hned, jelikož mytága se zdála velice čilá jak v táboře, tak i mimo něj a nic mi nepomohlo opatrné plížení a plazení se. Občas jsem i vyčkávala a obhlížela situaci v táboře, ale pak proti svitu baterek mytág jsem neměla šanci, když se vyskytli hodně blízko.

Jedno mytágo vedeno psem mě lapilo a bylo po estrádě. Mrzelo mě, že jsem byla jako první přinucena ku návratu do tábora. Skutečnost, že zítra budu muset oželet snídani i svačinu se zdála také nepříjemná, ale snesitelná daleko lépe.

Těšilo mě však uznání od Jirky, že jsem si počínala dobře, když jsem se zula a chodila po lese jen bosa, aby to nekřupalo a vyjádření se, že jsem drsná.

Krom mě mytága zajala ještě Mari a Theu, ale jinak ostatní to zvládli. Jsou dobří, i když obrat spící mytága je daleko snadnější.

Hezký to den i noc celkově.

Pátek – sobota
Autor: Thea
Probouzíme se s tóny veselé kytary a zpěvu. Všichni bychom ještě rádi zůstali v zahřátých spacácích, ale povyk našich náčelníků a ranní chlad nás neúprosně vyhání na rozcvičku. Následuje snídaně zalitá horkým čajem a doprovázená drkotáním našich zubů. Za nedlouho se vydáváme na louky za rozdělanou prací. Někteří s kosami, jiní s hráběmi. Slunce zvedá neúprosně teplotu a my se nemůžeme dočkat svačiny. Když zaslechneme volání k svačině, všichni se schováme před sluncem do lesa.
To však netušíme, jakou kulišárnu na nás ušije služba (ten den Peťa a Miki). Některé chleby jsou s pomazánkou a citronovými sušenkami. Překvapivě to ve výsledku nechutná špatně.
Když se vracíme k obědu, počasí se již zhoršuje. Možná máte pojem o popisu počasí, ale nenechte se zmást, protože v našem příběhu je počasí zásadním činitelem.
Ano, vracíme se k obědu a vychutnáváme špenát, který nám byl předložen a vše nasvědčuje tomu, že zbytek dne strávíme v nicnedělání a polehávání v hangáru, protože začalo poprchávat.
Sedíme v hangáru a s Majdou a Ráďou a hrajeme hru, co si myslíte, že si myslí ostatní na položenou hádanku. Výsledky oné hry jsou velice zajímavé. Odpoledne pomalu plyne vpřed a již se stmívá. Majda se nás nenápadně ptá, co bychom chtěli dělat a po pár desítkách minut se ozve naše oblíbená znělka a zvon, kteří nás svolávají ven. Dozvídáme se, že musíme odcestovat do vesnice jménem Lavondys, kterou navštívil George Huxley a má zde přítele, který by mohl vědět, kde se George nachází. Po jednom si vytahujeme lístky s naším osudem a pálíme je. Barva kouře nám prozrazuje, kudy se vydáme a s kým. V mém týmu je Adam, Marki a Irča. Sbalíme si věci a ve spěchu opouštíme tábor.

Dostáváme první informace o místu, kam musíme dojít a zde nalézti další pokyny k cestě. Všechny týmy se vydaly jinudy.
První zastávka je kousek od tábora a to jenom kvůli kontrole věcí.
Ano, manikúrní soupravu tu máme tu máme, studentská pečeť nechybí a na frisbee jsme nezapomněli. Ještě musím zmínit, že jsme měli pouze tři věci na osobu (krom oblečení). Vše jsme znovu sbalili do batohu a vyšli na cestu. A asi po dvaceti metrech jsme se ztratili, ale to bylo za celou cestu poprvé a naposledy.
Vymotali jsme se z hvozdu a šli cestami silničními, polními a prašnými za doprovodu optimistických zpěvů a záře úplňku, který zářil velice jasně. Došli jsme na určené místo, , obce Sedlatice a zde našli pokyny, co dále. Pro povolení ke vstupu do vesnice Lavondys jsme potřebovali vyplněnou listinu s úkoly.
Už se dávno setmělo a my vyrazili z vesnice dále najít si úkryt na noc. Vyhlídli jsme si malou mýtinku mezi stromy, museli jsme se k ní prodrat hustníkem. Teprve ráno nás stihla krutá realita, že ležíme dva metry od cesty. Rozdělali jsme střechu a navečeřeli jsme se z přidělených zásob. Vzpomínali jsme na horký čaj. Ráno jsme se vzbudili s ledovými nosy, ale stálou optimistickou náladou. Vyrazili jsme do Staré Říše za pokyny a splnit pokyny z papírku, které byly typu vyměnit sirku, umýt si ruce… Za další úkol jsme měli pomoct s nějakou prací výměnou za jídlo. Pomáhali jsme skládat dřevo a za něj jsme dostali skvělou hostinu v podobě domácí paštiky , okurek, čaje a mnoho dalších. Poté jsme vyrazili opět na cestu k dalším stanovištím.
Na cestě k rybníku Pilka nás stihla rychlá přeháňka a pak další, ale aspoň lehce nás ochrání před „průtrží mračen“. Pokračujeme cestou po vyždímání našich oděvů do malebné vísky Nepomuky a poté dále do Pavlova a pak přes Otín, kde jsme měli všichni sraz v šest večer. Dorazili jsme první v optimistické náladě a nasycení i výslužkou v podobě domácí paštiky.
U čekání na ostatní jsme si zahráli frisbee. Když jsme se znovu všichni sešli, povyprávěli jsme si nějaké zážitky a vydali jsme se dále hledat skrytou vesnici. Pro vstup jsme potřebovali tři klíče, potvrzení a zvolání taného hesla. Další krok vedl přímo ze skaliska dolů. Do vesnice totiž vedla lanovka přes starý zatopený lom. Všichni i s batožinami jsme bezpečně překonali lom i strach z výšek. Na druhé straně lomu se nám dostalo srdečného pozdravení. Bohužel nás zastihla drtivá zpráva o smrti George Huxleyho. Dostáváme však nový úkol. A to najít recept na lék pro bezpečné opuštění Ryhopského hvozdu. Večer se koná pohřeb G. H. A uctění jeho památky smuteční hostinou. G. H. Byl se všemi poctami hozen do vod lomu.
Po večerním ohni jsme ulehli do svých spacích pytlů se svými vlastními pocity a ledovými nosy, které ozařoval jasný měsíc.

Sobota
Autor: neznámý
V sobotu ráno jsme se probudili v lese nedaleko Zlatomlýna. Skromně jsme posnídali a vydali se do Zlatomlýna hledat indicii s dalšími pokyny. Tu jsme našli zastrčenou v mostku u Zlatomlýnských vodopádů. Dále jsme v osadě vyměnili sirku za čajovou svíčku a následně za plastového pterodaktyla a obdarovali mytágskou ženu kyticí. Dále jsme se přes zámeček Aleje vypravili směr Jestřebí, kde se měl nacházet jeden z klíčů od bájné vesnice Lavondyss. V Alejích jsme u jedné rodiny získali výměnou ručně dělané pexeso, umyli si u nich své končetiny a chystali se dál. Rodina se nabídla, že nás provede zámečkem a my s radostí přijmuli. Po prohlídce zámečku jsme se vydali na malinami oplývající cestu do Jestřebí. V Jestřebí na náměstí jsme našli klíč a dále zašifrovanou lokalitu části mapy. Po chvilce přemýšlení jsme obec vyluštili jako Sokolíčko a nabrali žádoucí směr. Po cestě jsme se stavili u jednoho postaršího pana, kterému jsme pomohli naštípat a srovnat dříví. Za to se nám odvděčil čajem a sušenkami a dalším podpisem do Lavondysského průkazu. Po cestě do Sokolíčka nás přepadl k naší radosti pěkný slejvák a vše nám promočil, ale počasí se naštěstí rychle umoudřilo a sluníčko nás začalo brzy vysoušet. V Sokolíčku jsme na vnitřní straně přepadu rybníka našli přilepenou část mapy Lavondyssu a poté jsme se vydali k Otínské hájovně na sraz se zbývajícími skupinami detektivů. V pouhých sedm hodin večer se k nám přidala dvojice zkušenějších detektivů a všichni společně se sadou klíčů a složenou mapou jsme se vydali vstříc Lavondyssu. Po cestě lesem jsme narazili na jeho strážce, který nás pustil po přečtení hesla a ukázání průkazů a klíčů dál. Do Lavondyss jsme vstoupili vzdušným mostem přes hlubokou tůni. Ve vsi nás čekalo bujaré přivítání od místních a následovala hra, kde jsme se snažili zjistit co nejvíce o místních obyvatelích. Následně jsme se všichni podíleli na přípravě veliké hostiny na počest smrti našeho přítele George Huxleyho. Po opravdu znamenité (a dlouho očekávané) hostině jsme si zazpívali pár písní a znaveni šli spát v očekávání dalších dní a aktivit.

Pondělí
Autor: Peťa
V pondělí jsme se ráno vzbudili a po víkendové přestávce jsme se vydali opět na louky do práce. Na programu bylo hrabání a odnášení už zkoseného sena. Na svačinu byly mimo chleby i bramboráky, které zbyly z předchozího dne.
Na oběd jsme měli rizoto.
Odpoledne jsme prověřovali naše pocitově vnímání ryhopského času. Dostali jsme za úkol postavit časostroj, který by co nejpřesněji změřil 22 vteřin. Kazda že dvou skupin stavěla svůj časostroj z ruliček od toaletního papírů. Do stroje se vhodila kulička, která projela až nakonec, kde rozzvonila rolničku. Zjistili jsme tím především, že odhadnout a změřit přesných 22 vteřin není vůbec nich jednoduchého.
K večeři jsme měli opět rizoto a bramboráky.

Úterý
Autor: Markéta
Úterní probuzení se neslo ve znamení Hvězdných válek, což znamenalo další etapu táborové hry. Byli jsme rozděleni do tří skupin po čtyřech. Tři lidé z každé skupinky měli oči převázané šátkem a poslední člen je vedl a navigoval. Prošli jsme louky, lesy, louže i potok a na konci jsme se brodili rybníkem. Na druhém břehu na nás čekala postava v kápi, ne nepodobná Pirovi. Tato osoba by se nám dle svých slov: „ráda představila, ale její jméno ani tvář nejsou důležité.“ Řekla nám také, že jsme splnili první z úkolů, které nám za zajistí možnost opustit Ryhopský hvozd.
Do tábora jsme se vrátili mokří a po osušení nám Mari oznámila, že pojede domů, protože je nemocná. Udělali jsme poslední společnou fotografii a vydali se na louky. U svačiny proběhla diskuze o výhodách hnojení pomocí vybuchujících velryb.
K obědu byly tortilly a Thea se pokecala. Po jídle jsem šla spát do lesa, takže nemohu poreferovat o událostech, které po obědě proběhly. Vzbudila mě až Kačka s Míšou, které také odjížděly, a tak nám bohužel během jednoho dne ubyli tři lidé. Asi 30 vteřin po jejich odchodu jsem zase usnula a byla probuzena na další výpravy za lékem z Ryhopského hvozdu.
Čekal nás druhý bratr, rovněž bez tváře i jména a vyzval nás na zkoušku odvahy. Tou byla obří houpačka pověšená vysoko na smrcích v lese.
Až do tmy jsme hráli frisbee a po večeři hru na znělky, kde náš tým Másel překvapivě nebyl poslední.
Šli jsme spát v lehké nejistotě z noční bojovky, ale naše obavy se ukázaly neopodstatněné.
P. S. : Bety se nenaučila říkat meloun.

Čtvrtek
Autor: Irča
Ráno nás Ráďa budí na službu. Když mě dostala do stavu, kdy jsem ji plně vnímala, přešla za Arsenijem. Ten však moc duchem přítomný nebyl, jelikož když jsem se vyhrabala ze spacáku a oblékla, tak stále jevil známky spíše spícího.
Snažila jsem se ho vzbudit tedy sama. Při mém pokusu se posadil a vypadalo to, že bude vstávat, ale spletla jsem se, protože Arsenij se do kuchyně dostavil až za dobu notně dlouhou.
Jeho absence mi však nijak nevadila, jelikož v kuchyni už oplendovali krom Rádi i Adam a Péťa. Již mazali chleby, tak jsem se k ním přidala.
Adam a Péťa byli k ránu na vycházce a cestou do Předína nasbírali maliny, z nichž teď utvořili malinovou marmeládu a namazali jí každému krajíc chleba.
Bylo to pěkné zpestření snídaně a od nich též hezký počin.
Rozcvičku vedl dnes Adam s Péťou neobvykle. Jsou po té probdělé noci nějací hodně akční. Honíme se vzájemně ve dvojicích a když chytneme svého protivníka, tak začínáme honit toho, koho měl honit náš protivník.
Při snídani se řeší, s kým budu mít vlastně službu, chvíli to vypadá, že ke mě přiřadí Mikiho, jelikož mu není moc dobře a do práce jít nemůže, ale Miki podotknul, že to vidí spíše na spacák než na sloužení v kuchyni, tak mi zůstává nakonec Arsenij.
Vypravení se do práce trvá poněkud déle, jsme všichni poněkud znaveni noční aktivitou. Nakonec všichni vyrazí ve vcelku dobrém čase. V táboře zůstává ještě Faun. Není mu taky nějak moc dobře.
Nejprve myjeme s Arsenijem nádobí a pak jdeme k Sokolíkům pro vodu. Cesta zpět není úplně snadná, ale lepší než s Míšou. Svačinu nemusíme moc řešit, jsou totiž Tatranky a jablka a dohromady Studentská pečeť a sušenky. Doděláváme ještě zbylé láhve s vodou a následuje chvíle pauzy, kterou využívám k přeorganizování věcí v batohu a následně ležení. V této činnosti mě přerušuje Ráďa, že prý máme už vyrazit. Nechávám tedy rovnání věcí, přičemž mé ležení vypadá jako po boji, a zbrojím se holínkami a následně i taškou se svačinou.
Arsenij bere krosnu s pitím a dalšími částmi svačiny a za chvíli si už vykračujeme lesní cestou ku loukám. Dnes je cíl naší cesty trochu neobvyklý, jelikož míříme k hromadě sena, kterou jsme včera nakupili na okraji lesa u Rosnatkové louky.
Dnes ji zemědělci mají odvézt a naši jim pomáhají s nakládáním sena.
Přicházejíc v ta místa však uzříváme, že se zde nikdo nevyskytuje. Chvíli přemýšlíme co teď a jdeme cestou dále. Nemá to však nijaký zvláštní význam, tak se vracíme zas nazpět a říkáme si, že zkusíme dojít k hromadě u normální louky. Máme totiž podezření, že nám Ráďa podala špatné informace.
Bereme to pěšinkou nepěšinkou loukou i lesem a po chvíli už slyšíme Bety.
Po první hromadě už skoro ani památky, ale naši jsou tu. Máme radost ze shledání a oni zas ze svačiny, tak je to dobré.

Cestou zpět bereme ještě velkou láhev od šťávy, kterou jsme našli na Rosnatkové louce. Jdeme svižněji, jelikož už Arsenije netíží batoh a mě taška.

Do tábora dorážíme zrovna, když Ráďa smaží chleby ku hrachovce. Chvíli jí pomáháme v kuchyni a pak jdeme na dřevo. Povalíce pár soušek je teď osekáváme a následně taháme do tábora. Trochu dřeva jsme udělali, ale je to tak na dva obědy, proto Jirka rozhodl, že po obědě půjdeme na dřevo všichni a uděláme ho hrozně moc, abychom vytvořili zásoby veliké jak v kuchyni tak i u ohniště. Někteří aktivní členové vyrazili ještě ve chvíli volna před obědem, hned jak přišli z práce.

Netrvá však dlouho a už nás svolává zvonek k obědu. Čekáme ještě na Arsenij, který se zdržel v lese, a pak už si pochutnáváme na hrachovce s chlebem. Někteří zvolili za svůj pokrm zbytek guláše od večera s cibulí, knedlíkem a chlebem.

Po obědě následuje polední klid. Většina ho využívá ke spaní nebo k odpočinku.

Já jsem ho skoro celý promyla a v přestávce mezi mytím jsem fotila objekty v táboře, abych měla nějaké fotky hezké, jelikož maminka s tatínkem se těší na jejich shlédnutí. No, celkově jich moc nemám, ale dobrý ještě.

Službu musím mít už odbytou, jelikož Majda mi už odepsala a kladně, z čehož mám radost, tak po dříví bychom mohly jít.

Po domytí nádobí jsem si stihla ještě chvíli odpočinout, a pak nás Jirka již burcuje do práce. Dlouho však u ohniště zůstáváme jen čtyři. Ráďa dokonce vyhlásila soutěž o lízátko a pak ještě jednu o speciální bonus. Soutěž o lízátko se týkala úkolu přivést co nejvíce členů povalujících se po lese a soutěž o bonus byla o něco záludnější, jelikož spočívala v tom, že se má vzbudit Pirát a Majda a přivést je též k ohništi. První soutěž vyhrál Miky a druhou Jirka.

Stejně nám však trvalo dlouhý čas, než jsme se sešli všichni. Postupně se všichni vybavujeme náčiním na zpracování dřeva se hodícím a trousíme se k lesu. Tentokrát máme zálusk na jiný hustníček, který se vyskytuje nedaleko cesty do práce a blízko tábora.
Nejdříve jsme dělali medvídky a následně jsme se pustili do osekávání a tahání poražených soušek k táboru. Práce šla dobře a zapojili se i Miky s Faunem, kteří si přes dopoledne řádně odpočali.
Když se natahala asi polovina soušek, které jsme měli v úmyslu si přivlastnit, tak někteří začali řezat a štípat sekyrkou třísky nebo sekat hubené konce soušek.
Po donesení poslední soušky a nářadí se s stalo, že osazenstva se tak vyskytovalo víc, než volných míst k práci, tak Majda rozhodla, že je vhodný čas vyrazit na chrostíky.
Chtěla jsem jít trochu více proti proudu od místa, kde se myjeme, jelikož se tam vyskytují pěkné mělčinky, na nichž se vyskytuje spousta chrostíků se schránkami z větvičkových úlomků a z jehličí, ale Majdě se valně nechtělo, tak jsme zůstaly hledat kousek před mycím místem.
Chrostíci tam taky jsou a našly jsme všechny tři formy schránek. Komínkové, přechodové a z úlomků větviček. Chvíli jsme je pozorovaly a já se ještě snažila najít nějakého jiného zajímavého živočicha. Nepodařilo se mi však nalézt žádného jiného exempláře krom blešinců. Nějakou dobu nevalně dlouhou jsme ještě sledovaly, co se děje pod potoční hladinou, a pak se odebraly zas ku táboru, abychom vystřídaly pracující členy.
Vrhla jsem se na řezání společně s Markétou a Majda odnášela nařezaná polínka do kuchyně. Obě úložiště se slibně plnila a my se blížili ku konci. Málem jsme se poprali s dalšími řezači o poslední soušku.
Odnášíme ještě zbytek nařezaných polínek už jen k ohništi a kluci ještě štípají některá polínka na třísky. Ty jdou povětšinou k ohništi. No do kuchyně je to delší štreka, ale některé třísky to zvládly i tam.
Miky podává po skončení práce nabídku, kdo si s ním dá hrachovou polévku od oběda. Nikdo se moc netváří a já jsem se ale přihlásila, a tak máme ešus polévky na půl.
Někteří členové se hrnou za Pirátem do lesa, chtiví koupání. Já jsem tuto aktivitu absolvovala zdárně jednou a úplně mi to stačilo. Pochutnáváme si na polévce s Mikim a pak párujeme rukavice a uklízíme je.
Po těchto činnostech se jdeme podívat na houpající se odvážlivce, ale zastihli jsme poslední, a to Markétu.
Vracíme se postupně do tábora a umluvujeme si frisbee. Adam značí hřiště a následně nám vysvětluje pravidla hry. Pak se rozdělujeme do družstev.
Hra je pěkná a vcelku i vyrovnaná, ale náš tým má trochu navrch.
Střídáme strany a chystáme se rozehrát, avšak od tábora přibíhají kuřata, slepice i kohouti a pípají, kvokají a kokrhají. Koukáme na ně a nechápeme oč jde, tak čekáme co bude, ale všichni jen pobíhají a vydávají určité zvuky. Někteří si po chvíli všimli, že u sebe mají nějaké předměty, tak jsme se rozhodli jim je vzít. Chytili jsme tedy většinu a jednoho kohouta ubili létajícím talířem. Těm pochytaným jsme pak vzali předmět a oni následně zemřeli.
Ony předměty byly kuřata. Kuřata se následně stala naší potravou k večeři. Udělali jsme si různé majdy a tím potírali rozřezaná kuřata napíchlá na vidlích. Udělali jsme taky hodně zeleniny, abychom měli přílohu.
Jelikož opékání kuřat trvalo vcelku dlouhý čas, tak jsme si povídali a Pirát poslal i svítící předmět a ten kdo měl, tak měl říct něco k táboru. Jak se nám líbil, co oceňujeme, co se nám líbilo, nebo naopak ne, aby organizátoři věděli, co by mohli případně zlepšit nebo co dělali dobře.
Ohlasy od nás byly velice příznivé a nikdo si na nic zvlášť nestěžoval. Následně třeba i nás hodnotili orgové a přišly od nich také kladné ohlasy. Z toho vyplývá, že se tábor velmi povedl a všichni jsme byli velice spokojeni. Nikomu z nás se odsud vůbec nechce a jsme smutní, že většina z nás už zítra odjede.
Kuřata se povedla a kolují. Po tom, co jsme se nasytili, tak Pirát vytáhl kytaru a zpívalo se. Došlo i na Vánoční písničky a po nich zakrátko Pirát odpadl a po něm začali odpadávat i další členové, jenž zde ještě setrvali.
Miky a Thea si odešli čistit zuby, ale zas se na chvíli vrátili, tak jsem po osiření zas nebyla sama. Trochu jsme si popovídali a následně se odebrali do hangáru. Thea snášela vědomí zítřejšího odloučení docela špatně.
Na chvíli jsem zas zůstala sama, už se vrátila Majda. Tak jsme si povídaly, ale Majda taky dlouho nevydržela, tak jsme si řekly dobrou noc s tím, že já půjdu taky za chvíli spát. To jsem ještě netušila, že to vůbec tak nebude.
Sedím ještě chvíli u dohasínajícího ohně a pozoruju louku a nad ní nebe v úzkém pruhu, jenž ohraničuje les. Nebe zvěstuje, že brzy převládne den nad nocí díky východu slunce. Však také hvězdy postupně úplně vybledly a už je jen šero.
Najednou se z lesa na louku noří postava. Kráčí klidně přímo k táboru. Říkám si, kdo to může být. Na houbaře nevypadá. Když už je téměř u sušáků, začínám nervóznět. Nevím, zda-li není třeba utéci nebo mám zůstat raději na oko klidně sedět, abych neprojevila svůj strach. Volím raději druhou variantu.
Sedíce a neustále majíce příchozího v merku jsem vyčkávala, co se bude dít. Postava v dlouhém hábitu s kapucí přes hlavu tak, že jí nebylo vidět do obličeje došla rozvážným krokem až ke mě a představila se jako mytágo jménem Galeobdon.
Galeobdon říkal, že měl dorazit už předevčírem, ale nestihl to, jelikož čas v Ryhopském lese plyne všelijak a cesty jsou mnohdy také nevyzpytatelné, tak došel až dnes nad ránem.
Přinesl s sebou ingredience rostlinné, ze kterých mám udělat čaj. Tento čaj je zároveň i kouzelným lékem, který má vypít každý účastník tábora, pokud chce opustit Ryhopský hvozd a vyrovnat se zdárně s přechodem do reálného světa.
Určil mi, jak mám při přípravě čaje postupovat a čeho se mám vyvarovat, aby čaj neztratil na účinnosti.
Rozloučil se se mnou se slovy, že je rád, že to stihl ještě včas a že mě tu zastihl, aby mě mohl zaúkolovat. Pak odcházel zas v ten směr, co přišel.
Nějaký čas jsem přemýšlela o tomto setkání a následně začala konat přípravy pro tvorbu čaje. Vodu na něj jsem vařila ve dvou kotlících zavěšených na dřevěné tyči, kterou jsem uřízla z olše. Oheň jsem nesměla rozdělat za pomoci zápalek, ale rozfoukáním že žhavých uhlíku. Vše šlo vcelku dobře, a když se ze stanu vynořil první člen tábora, tak už se v právem kotlíku vařily ingredience.
Čaj obsahoval květ třezalky tečkované, tužebníku jilmového, lípy, bezu černého, listy břízy, ostružiníku maliníku, větvičky smrků a maliny.
Krom Fauna jsme tento zvláštní čaj okusili všichni a můžeme jen doufat, že nám pomůže se dobře vyrovnat s nelehkým přechodem do reálného světa.

Kuchyňská odyssea II

Opatovské zákopy
13. - 15. června 2014

Myslím, že nemá cenu se zde rozepisovat o celém průběhu víkendovky, kterou pořádal stejný organizátorský tým, jaký i organizuje tábor (Pirát, Jura, Majda a já – Radka), zmíním zde proto jen ty nejzajímavější body.

1) Příjezd organizátorů na místo konání

Je zvykem, že organizátoři přijíždí na akci dříve, než účastníci. A protože my nejsme jen tak ledajací orgové, chtěli jsme přijet na Opatovské louky už ve čtvrtek, tedy celý den před začátkem akce.

Prapůvodní plán bylo vyjíždět někdy mezi druhou a čtvrtou odpolední, to se ale ve středu posunulo spíš na čtvrtou až pátou, možná šestou – podle toho, jak to bude Pirát, náš řidič, stíhat.

Nastal čtvrtek, den odjezdu. Ve 14:15 mi volá Jura, že prý se Pirátovi porouchalo auto, a tak bude zajišťovat opravu, a že se neví, jak dlouho to potrvá. Taky se mě ptal, jestli bych za ním mohla dojet z Židenic do Králova pole se svými věcmi a pomoci mu s jeho věcmi, které pravděpodobně sám nezvládne pobrat. Jenže já jsem už takhle brala věci pro dva lidi, takže bych mu moc nepomohla.

O půl čtvrté jsem se opět zkontaktovala s Jurou. Ukázalo se, že nikdo neví, kdy se pojede, protože Pirátovu mobilu se vybila baterka, a tak byl nedostupný. Jura aspoň vyrazil nakoupit nářadí potřebné na víkend (a i do budoucna), a já měla prostě čekat.

O půl šesté jsem opět mluvila s Jurou. Nářadí nakoupil, pobral svoje věci, a vyrazil čekat na Křídlovickou, kde by se pravděpodobně někdy měl vyskytovat i Pirát. Já měla opět čekat, protože pořád nikdo nic nevěděl.

Ve 20:34 mi volal Jura, že prý jsou s Pirátem na Křídlovické, Pirátovo auto je nepoužitelné, a tak se momentálně Pir snaží dovolat do auta, které přijíždí ze Slovenska, aby zjistil, kdy tu bude, a kdy tedy budeme moct vyrazit. Nechápala jsem, o jaké auto ze Slovenska se jedná, ale to nevadilo. Hlavně že nějak odjedeme.

O hodinu později (21:28) mi Jura psal, že za tři čtvrtě hodiny až hodinu mě vyzvednou doma tím autem ze Slovenska.

Avšak ve 22:40 u nás stále ještě nebyli, rozhodla jsem se jim proto zavolat. Dozvěděla jsem se, že už se připravují a za takových deset minut vyrazí. Cesta k nám trvá jen pár minut, takže jsem doufala, že v jedenáct už u nás budou…

A ve 23:15 kluci skutečně dorazili!!!

Vydali jsme se ještě do Teska nakoupit, podívat se na Pirátovo rozbité auto, vyzvednout u Jury v bytě ještě nějaké věci, a v jednu hodinu po půlnoci jsme konečně vyrazili z Brna.

Někteří z nás O:-) po cestě po cestě do Opatova tak hluboce přemýšleli, že moc nevnímali, co přesně se dělo kolem nich (tankování na benzínce? několik cigárpauz? zastavení v McDrive?), jen ví, že někdy hodně pozdě nám psala Majda, kde jsme, že ona už na nás čeká od devíti na tábořišti. Krátce po čtvrté hodině ranní (už bylo světlo!) jsme na tábořiště dorazili i my. A zatímco se slunce připravovalo ke svému východu, my se připravovali na krátký, ale zato intenzivní spánek…

2) Oděvy účastníků

Domnívali jsme se, že naši účastníci budou dostatečně uvědomělí ohledně toho, co si na akci mají vzít s sebou za oblečení, a tak jsme toto v informační zprávě nezmiňovali. Avšak ne všichni účastníci jsou tak uvědomělí, jak jsme předpokládali.

A tak například Jura v obavách z nejhoršího dorazil s hrncem a hlavě (a zapomněl si při tom i nazout boty), …

… a Radim přišel hezky v obleku a lakýrkách – od té doby, co se z něj stala televizní hvězda, už nic jiného neobleče

3)Frisbee

Po dokončení všech prací a odjezdu většiny lidí jsme si chtěli zahrát frisbee. Trénovali jsme mimo jiné i házení dvou talířů najednou (poměrně snadné), chytání dvou talířů (těžké) nebo chytání talíře v sedě (velmi těžké). A někdo hodil talíř tak šikovně, že přistál na střeše – přímo na otvoru pro komín!

A jinak už se jen pracovalo, pracovalo a pracovalo. Vytvořili jsme nový můstek, vyčistili jsme potůček za kuchyňkou a vykopali odvodňovací kanál, který jsme na konci víkendovky také odzkoušeli. A fungoval dobře

 

Napsala: Radka Cieslarová

Copak je to za vojáka

Zámek Vranov nad Dyjí
18. - 21. dubna 2014

Před víkendovkou
Ještě než víkendovka vůbec začala, orgové nám poměrně výrazně naznačili, v jakém režimu tato akce bude probíhat. Nastudovat jsme si měli filmy jako Černí Baroni, Tankový Prapor nebo Copak je to za vojáka. Navíc každý z nás dostal jméno některé z filmových postav, nejvíce z Černých baronů. Nebylo překvapením, že se nám všem vyhnuly důstojnické hodnosti.
Pátek
Úplně na začátku jsme všichni byli pouhými civilisty, ze kterých mělo naše velení (Jirka Gazárek – major Terazky, Radim – kapitán Tůma, Pirát – svobodník Kouba, Jirka Švec – Švejk, Pavel – rotný Smiřický a Laďka – četařka Babinčáková) vycvičit obávané nebo alespoň bojeschopné vojáky.
Prošli jsme tedy odvodovým řízením, kde se i ti nejhloupější a nejnemocnější kripli stali vojíny. Následovala vojenská drezůra a buzerace.
Samozřejmě i tentokrát se zhlédnutí motivačních filmů vyplatilo každému, kdo na víkendovku přijel, jelikož i tentokrát nás čekal tradiční páteční kvíz na téma výše uvedených filmů + obecné vojenské vědomosti. Např. kadence střelby samopal atd. Moc dlouho se večer nevykecávalo, rozhodně se šlo spát před půlnocí. Druhý den nám došlo proč.
Sobota
Nebylo to krásné ráno s kytarou a přichystanou snídaní. Po rychlém a hlasitém probuzení cca v 5:30 následovala rozcvička na nádvoří a pak nácvik přesného pokládání min. A jelikož jsem byl při této aktivitě bezkonkurenčně nejúspěšnější (i v porovnání s velitelským sborem), měl jsem za odměnu tu čest udělat o té naší vojně pravdivý zápis. Ano pochopili jste správně, oním umísťováním min byla myšlena kuličkyjáda: Přeskočím úspěchy a neúspěch těch a oněch ve čtvrtfinále a semifinále. Do finálové čtveřice se s tímto výsledným umístěním probojovali:
1)      Mireček
2)      Radim
3)      Veverčák
4)      Jirka Gazárek (Pro Jirku životní úspěch)
Finále se hrálo po snídani a před nástupem do práce.
Pracovalo se snad pouze na zámeckých květinových terasách. Holky okopávaly záhony, kluci si hráli s kompostem, Paik sekal trávník elektrickou sekačkou. Až do večera bylo teplé a slunečné počasí.
Po obědě jsme bojovali s vejci. Hodně jsme s nimi házeli, taky jsme s nimi skákali, některá jsme zašlapávali a některé zase odpálkovávali. Vážení, musím zde poznamenat, že standardní vejce není na takové zacházení stavěno.
Z bojiště nás vyhnal krátký, ovšem z počátku hrozivě vypadající, deštík.
Ještě před večeří začaly holky malovat vejcata a kluci se vydali sehnat nějaké to proutí na pomlázku. Proč ale už v sobotu! Říkal si každý z nás nezasvěcených! Hold vojna je vojna a na vojně se zatím nikomu nevyplatilo detailnější pátrání po smysluplnosti vydaných rozkazů. K večeři byla Pirátova výborná cibulačka, škoda jen, že byla servírována až o půlnoci. Možná by se jí pak tolik nevyhodilo.
Neděle
I sobotní ráno jsme zahájili rozcvičkou. Na rozdíl od předešlého rána jsme navíc byli nuceni zpívat: „My sloužíme svému národu, my sloužíme na zámku“ Zjistili jsme, že není snadné zároveň koordinovat zpěv, pohyby rukou a nohou. Naštěstí nás z toho nikdo nezkoušel.
Následovala velká finální zkouška našich vojenských zdatností: VÝSADEK na nezabezpečeném území v týlu nepřítele. Respektive – čtyřčlenná skupina byla naložena se zavázanýma očima do auta a odvezena kamsi ku Olbramkostelu. S domorodci se nevykecávat, projít po předem zadané trase, pokud možno nenápadně špehovat cizí podobně vyhlížející jednotky (celkem jsme byly 3 čtveřice), ale jinak se vyhýbat přímému střetu. Nejdůležitější bylo dorazit +- do 14:00 k loveckému zámečku Lusthaus. Zde jsme posbírali nějakou tu munici (pušky, granáty, chemikálie) a vysílačky, pomocí kterých jsme pak byli instruováni vzdáleným velitelským sborem. Nemuseli jsme tedy už dále nic vymýšlet, jen plnit zdánlivě nelogické pokyny našeho velení – to už jsme s přehledem zvládali.
Tak jsme se k večeru dostali až do Vranova na zámek, který mezitím obsadili nepřátelští vojáci. Bleskově a v tichosti jsme všechny odrovnali a nakonec zachránili i našeho nejvyššího, majora Terazkyho. MISE SPLNĚNA.
Pondělí
Jak jsme byli rádi, že jsme vejcata vymalovali a pomlázky upletli už v sobotu! Byli jsme tak na pondělní „juchajdá“ plně připraveni. A tak se i v tomto potvrdilo, že není třeba přezkoumávat zdánlivě nesmyslné příkazy, namísto toho slepě důvěřovat veliteli. Stali se z nás vojáci.

Mirek