kronika ZČ HB Zvonek: 2012

Andělé a démoni

26. - 28. října

Vranov nad Dyjí (alias Vatikán)

pátek

Devět kardinálů čeká před branami Vatikánu, neboť je tam pomocí mailu sezvali. Ještě netuší, že zemřel papež a jedou tudíž na konkláve zvolit nového papeže. Takže smutek nedrží a smějí se Hardyho „moderní“ pokrývce hlavy.

Míša a Hardy

Poté, co jim švýcarská garda vysvětlí, co se stalo, odeberou se ke kapli, kde se bude odehrávat volba. Před vstupem do kaple se vzájemně představí a prokáží teologické znalosti (i ti, co žádné nemají). Poté se dveře kaple zapečetí a volba může začít. Šňůru předvolebních proslovů započal jistě nejdelší a nejhorlivější přednes Laďky. Poté následovaly kampaně krátké i dlouhé, propagující tvrdě křesťanství, či jeho zrušení, lásku a mír, řešení nevěřících useknutím hlavy... Neboť byli kardinálové rozumní a nechtěli volit víckrát, dohodli se tedy na volbě kardinála z Moravy (má maličkost).

Leňa vyplňuje volební lístek

Ačkoliv jsme se tak rychle shodli, volba byla neplatná. Nebyli totiž přítomni 4 kardinálové, kteří byli pravděpodobně (dle listu, který jsme našli) uneseni Ilumináty. Bylo tudíž potřeba před další volbou tyto kardinály najít. A jelikož v noci a beze stop se špatně hledá, rozhodli jsme se pátrání přesunout na další den a pro ukrácení večera jsme si zvolili filmovou zábavu. Rozdělili jsme se do týmů podle kontinentů a každý tým vymyslel a zahrál 5 známých filmových scének. Ačkoliv se to Čavojovi nelíbilo, vyhrála Evropa.

Aby víkendovka dostála svého názvu, byli jsme tajně rozděleni (někteří si mohli i vybrat) do 2 týmů (Andělé a Démoni). Ti se pak snažili získat body plněním úkolů nebo bonzováním protihráčů. Zároveň byl započat první úkol, plnění kelímků pískem (potají a lžičkou), který vyhrál tým Démonů. Zábava různého druhu (zvláště pak povídání mezi kardinály, kteří se již dlouho neviděli; vždyť jsou taky z celého světa) a jiné činnosti (např. spánek) pokračovaly až do sobotního rána.

sobota
První bojovkou tohoto dne bylo uvařit teplý čaj. Vyhrát tuto soutěž nebylo zdaleka jednoduché, neboť bylo potřeba vstát ze spacáku (to služba úspěšně zvládla) a buď opravit elektrickou plotýnku nebo rozdělat oheň v kamnech s jedním polínkem a dvěma třískami. Ještěže se toho ujala Markéta, která sice s elektřinou moc neumí, ale kamna zvládá na jedničku. Po výborné snídani jsme se odebrali do zámeckých zahrad vykopávat jiřiny a přenášet květiny až malé stromy do sklepů.

Ti, kdož se neschovávali ve sklepech byli v poledne už tak mokří, že přestali pracovat a šli se schovat, ostatní je rádi následovali. Po dobrém obědě, byl dobrý odpočinek. Mezitím však proběhly další 2 soutěže, které bohužel vyhráli Andělé. A protože bylo potřeba najít kardinály, snažili jsme se nahrabat co nejvíce peněz, za které jsme pak koupili informace. Bohužel jsme všechny čtyři našli mrtvé. Jednoho upálili, dalšího oběsili, jiného utopili a poslední zemřel v podzemí. Taktak náš vědec a specialista na teologii stihl objevit jisté zákonitosti a odhalit místo další vraždy. Tentokrát byl v ohrožení komorník. Jelikož jsme ho zachránili a našli těla kardinálů, mohli jsme přistoupit k volbě papeže. Předtím jsme se však šli pomodlit. Zjevil se nám Otec, Syn a Duch svatý.

(Radim, Pavel a Pirát)

Když je komorník spatřil, uvěřil v Boha a přiznal se ke všemu, co napáchal. Žádní Ilumináti nebyli, vše byl komplot komorníka, který se takto chtěl dostat na papežský stolec. Život ukončil skokem z prvního nádvoří (budiž mu země lehká). Papež byl tedy zvolen (má maličkost). Zároveň byla ukončena soutěž, kterou vyhráli Démoni a dorovnali tak Anděle. Čavoj se nedovoleně zapojoval i poté, co mu všechny dotazy byly zodpovězeny. Bohužel nikdo nevhodil lísteček s číslem 13, který by Čavoje nadobro vyřadil ze hry. Poslední soutěž byla přenášení barelu s vodou, která byla ukončena až v neděli ráno.

neděle
Snaha Markétky nakonec nedošla ocenění, neboť služba zákeřně přesunula barel na vyhlídku a zapříčinila tím výhru Andělů (kterých nakonec bylo podstatně více než Démonů). Na snídani bylo kromě normálního jídla podáváno tělo Kristovo. Mnozí se vyjádřili, že by možná byli věřícími, kdyby se i v kostele jako hostie podávala čokoláda.

Na prohlídce jsme se dozvěděli mnoho nového, neboť jsme měli opravdu hodně průvodců a jako vždy zvídavé dotazy. Také jsme patřičně využili vrstvy čerstvého sněhu k dekoracím našich fotografií, k týrání našich kamarádů, či prostě jen ke koulování. S úderem dvanácté jsme opustili zámek a začali odpočítávat dny k další víkendovce :)

zapsala Věrka, kardinál moravský

foto: Jirka G. a staženo od uživatele lilium z rajce.net

Mě motivovala Věrka ke komiksu. Jen tak jsem měla kreativní náladu a vytvořila jsem krátký příběh... určitě to poznáte (Ťuťanko promiň :-D )
Jíťa

Potáborová víkendovka - Atlantida

19. - 21. října

Opatov

LUCIFEROVY PERUTĚ

Plížíme se černočernou tmou, občas přerušenou kuželem světla z pouliční lampy. Využíváme každého tmavšího místa, každého koutu, všech stínů v okolí, ani stéblem trávy nepohrdneme. Přískoky střídá pohyb po všech čtyřech, následovaný strnutím v nepříliš pohodlné pozici s kymácejícím se batohem, ledabyle pověšeným na jednom rameni. Ale není čas na lítost ani na opravy výstroje. Náš cíl je jasný. Musíme se nepozorovaně dostat ze zastávky v Opatově do školy tamtéž a při tom nás nesmí chytit ani tajemné postavy, pohybující se v okolí, ani rychlá spojka z blázince, kterou by na nás mohl zavolat mírumilovný občan, poněkud vyděšený postavou s batohem, která se pokouší celá schovat za jeho vzorně střiženým, jeden metr vysokým keříčkem.

Postupně jeden po druhém, vlastně spíš jedna po druhé, přibíháme ke dveřím školy a jsme vpuštěni do bezpečí. Sem na nás nemohou. Shazujeme batohy a znovu se vítáme. Moc nás na výzvu Jožky nepřijelo, to je pravda, ale o to lepší a silnější sestava se tu sešla- Jíťa Mikeš, Ťuťanka, Paik, Marťa, Radka (která sice nebyla na táboře, ale nikomu to nevadí a o to víc jsme rádi, že tu je s námi), Martin a moje maličkost. Následuje zabydlení se v tělocvičně, odevzdání plyšáků ke zničení a našich domácích výtvorů do kuchyně a příprava slavnostní a zároveň soutěžní uvítací večeře. Soutěží každý, kdo přivezl jídlo udělané doma a porotci jsou všichni přítomní, tedy i organizátoři Jura Balvan, Radim Čavoj-Vegan, Laďka, Markéta, Pirát a Majda. Byla to tvrdá soutěž. Sešly se opravdové chuťové skovsty jako blíže nespecifikovatelná hrouda něčeho, co vzdáleně tvarově připomínalo bábovku, (chuťově jsme tuto teorii ověřili a potvrdili, byla moc dobrá), chleba s máslem a se sýrem, od organizátorů výborné polomáčené sušenky (vybalené doma, made in obchod), druhá bábovka, tentokrát ověřitelná pouhým pohledem, pomazánka, marmeláda, čokoláda a palačinky od Paika, které to nakonec vyhrávají na celé čáře.

Po večeři následuje chvíle klidu. Takové „ticho před bouří“, které si ale nikdo neuvědomuje. Pak to vypuká. Stará známá melodie ze Star Wars se rozezněla po žulou obložených chodbách a schodech školy a u nás, účastníků, se pomalu začíná znovu projevovat reflex, popsaný Pavlovem. Ne, slintat jsme opravdu nezačali, ale po mírném a vlídném pobídnutí od organizátorů (staré známé „Vezměte si věci na zničení a za dvě minuty sraz dole! Tak dělám! :-D Jedu na ty nohy! :-D“) jsme se během pár chvil shromáždění u hlavních dveří školy.

Částečně venku, částečně vevnitř čekáme na instrukce, když kolem velice pomalu projede auto, zastaví se kousek od nás a z kufru dva pohunci začnou vytahovat...proboha, to snad ne! Těla! Opravdová lidská těla, vyřízlá z kartonu! Právě jsme se stali totiž stali svědky příjezdu Černé sanitky. A kdyby jen svědky, hned se totiž dozvídáme, že jsme i součástí toho odporného obchodu s lidským masem, respektive orgány, a našim úkolem je co nejrychleji sehnat potřebné chybějící kusy (orgány) a zachránit tak Svatavu a jejího přítele. Rozdělíme se do dvou skupin a vydáváme se hledat pochybné existence, které kupčí s lidským zdravím a které nám jsou schopny dodat chybějící materiál. Jen se nenechat chytit! Postupně se obě těla zaplňují, i když to kolikrát není jednoduché, například slinivka se kvůli své křehkosti nesmí nést v rukou, střeva se musí přenášet co nejblíže místu, kde obvykle končí (ten spodní konec), oči smí nést jen ten, kdo sám nevidí, a tak podobně. Hurá, máme složeno, můžeme se jít zahřát a zalézt do spacáků, vše dle libosti.

Druhý den ráno vstáváme brzy a vyrážíme na louky. Je třeba pokosit jeden kousek horní louky a vyhrabat nánosy z půlky jezírka . Jura se chopí kosení, já mu dělám hraběnku a zbytek lidí si jde hrát na bahňáky. Kam se hrabe Mrtvé moře! Je krásně, teplo, nebe je bez mraků a práce v jezírku jde Rádi a Martě krásně od ruky, takže to mají hotové raz dva. Pak ještě ořežeme pár keřů příliš zasahujících do království trávy a vydáváme se směr cesta na Markvartice. Cestou nás překvapí koloušek, klidně se pasoucí pár kroků od nás a trousící zlaté bobky. Je velmi nápadně podobný Markétě...a kousek od nás je záhadný dopis. Pak nám to dojde. Totiž, my jsme se tu nesešli náhodou, přišli jsme získat Luciferovy perutě, a ten dopis je první indicie. Říká nám, co dělat s koulouchem a jeho výtvorem. Máme zlaté kolouškovy bobky ve skupinách dopravit až na konec cesty značené fáborky, nesmíme se jich dotýkat a občas s nimi musíme překonat různé nástrahy, jako je třeba díra v pařezu nebo modrý čtverec, zavěšený mezi dvěma stromy, kterým musí bobek prolétnout, abychom mohli pokračovat dál. Cesta končí u tábořiště, kde už Pirát s Radimem připravují jídlo. Když dorazí ostatní (ano, naše družstvo zase zvítězilo :-) ), můžeme se najíst. Špekáčky málo kdy chutnaly lépe.

Po obědo-svačino-večeři pro nás mají orgové připravenou další hru. Znovu rozdělení na skupiny a znovu s klackem v ruce se vydáváme zabarvit co nejvíce obrázků. Není to tak jednoduché, jak to zní. Každý klacek je dlouhý asi 4m a my ho můžeme držet jen za jeden konce. Celá skupina musí být namačkaná na poslední nejtěžší třetině a na opačném konci je přidělaná houbička, kterou musíme namáčet do barvy a následně s její pomocí označovat papírky s obrázky, které jsou různě poschovávané po lese. S ubývajícím světlem a přibývající tmou je to čím dál tím větší výzva, něco najít, označit a trefit se zpátky k barvě. Kdo to vyhrál si už nepamatuju, ale rozhodně to byla sranda.

Vlahou podzimní nocí se vracíme zpět do školy. Na cestu nám svítí měsíc a komu by snad byla zima, může se proběhnout. Ve škole se po chvíli rozjíždí volná zábava, kdy je část lidí dobrovolně zavřená v kuchyni a chystá večeři a druhá část ji pozoruje a komentuje skrz výdejní okno z jídelny – prostě si z nás udělali typickou jihoamerickou televizní telenovelu se vším všudy, nechybí ani komplikované mezilidské vztahy a úžasná jména dlouhá přes dva řádky, která si nikdo nepamatuje. Je úžasné, co všechno se dá odvodit z podání vidličky :-)

Po večeři, kterou do sebe skoro nikdo nemůže nacpat pro nedostatek prostoru po obědě, se dělíme do dvou skupin a naším úkolem je ztvárnit různým způsobem to, jak Lucifer přišel o perutě. Můžeme si vybrat, jestli to zatančíme nebo zazpíváme. Na přípravu máme pocitově hodně dlouhý čas, během kterého si nás orgové „nenápadně“, jednoho po druhém, odvádějí do jedné z tříd, kde sedí sám velký Lucifer. Je to mazaný chlap. Chce od nás, abychom mu donesli perutě a všelijak to na nás zkouší. Nakonec z toho všeho mluvení vyplyne, že máme klasicky tři možnosti. Ani jedna z nich není nic moc - buď mu doneseme to žádané peří, nebo mu ho nedoneseme a on za trest popraví jednoho z milých chlupatých a nevinných plyšáků, a nebo mu to peří zase nedoneseme, ale za to se můžeme podepsat na prázdný list papíru. Celé je to krásně podbarvené klavírním doprovodem. Co byste si zvolili Vy? (já se podepsala a proto vy trpíte a čtete tenhle zápis, muhaha...). Cílem toho všeho, jak nám bylo později vysvětleno, je poznání, že nám vlastně nikdo nezakázal zvednout se a prostě odejít. Nikoho z nás to ani nenapadlo, protože to nebylo v nabídce možností. A my jsme jako ovce uvažovali všichni stejně - co není v nabídce, neexistuje. Takže za mě velký dík organizátorům za tuhle hru, snad tu zkušenost nebudu muset nikdy použít :-)

Po obchodním rozhovoru s Luciferem následují v krátkém sledu za sebou dvě velice kvalitní a dobře zpracované autorské hry o tom, jak vlastně Lucifer přišel o prutě a proč je chce tedy zpět. Obě skupinky to zvládají na výbornou, existuje o tom i videozáznam :-) Po kulturním zážitku přichází Pirát s dalším zážitkem, tentokrát gastronomickým. Nese ho v hrnci, takže se nejprve všichni zděsíme, že pro nás má zbytek hrachové polévky od „oběda“, ale nakonec se z hrnce vyklubou buchty. Výborné buchty, které mizí, dalo by se říct, přímou úměrou k tomu, jak jsou dobré. A to je vlastně konec oficiálního programu této výborné víkendovky. Následují chvíle osobního volna, vyplněné hrou na kytaru, zpěvem, povídáním a nakonec spánkem.

Ráno se probouzíme do mlhy, která je pravým opakem sobotního rána, balíme se, snídáme uklízíme, loučíme se a mizíme z Opatova.

Tak snad zase v létě. Ahoj :-)

Evka

Potáborová víkendovka - Lucky Hill

14. - 16. září 2012
Chaloupky

Robin Hood

7. -9. září 2012
zámek Vranov nad Dyjí

Tato víkendovka nesla jméno slavného hrdiny, který bohatým bral a chudým dával. Bohužel to s ním nedopadlo tak, jak bychom si všichni přáli. Sraz u brány zámku byl v 18:00. V tento čas jsme se tam však setkali čtyři (Já, Žáža, Ráďa a Zuzka). Ostatní se zasekli někde na cestě. I přes tento prozatím nízký počet loupežníků se objevila Mariana se strašlivou zprávou. Robina zajali, mučí ho a nikdo neví jak to s ním dopadne. Museli jsme proto přinést kouzelné kameny, které mu prý měli pomoct (jistě, kameny…pfff). Když jsme se vrátili s těmi kameny zpět k bráně, už tam na nás čekala Majda (náš gang se rozrůstal, muhaha!). Jenže i kdyby nás bylo 5, bylo by to stále málo, a proto jsme stále čekali na ostatní. Čekání nám zpříjemnila Majdina velká čokoláda (mňam).

Náhle se u brány opět objevila Mariana. Museli jsme jí ukázat přinesené kameny. Podle jejího výrazu jsme pochopili, že to asi není úplně to pravé ořechové. A měli jsme pravdu, museli jsme tam znovu (grrr…) Úkol jsme tedy znovu splnili a u brány jsme se již sešli všichni (přijel Paik, Žanda, Mireček, Peťa a Markét). Mariana nás konečně pustila dovnitř, ale díky tomu jsme byli svědky strašlivé události. Robin byl zrovna odsouzen k trestu smrti! Viděli jsme, jak jeho tělo (dřevěná tyč, s balonkem místo hlavy) padá přes okraj mostu. Hrozivý pohled. Počkali jsme, až se nám stráže ztratili z dohledu a šli jsme zkontrolovat, jestli to třeba náhodou nepřežil. A náhodou to opravdu nepřežil (nečekané že?). Jenže, co s tím? Robin byl miláčkem všech, přece se nemohlo jen tak roznést, že zemřel (a ještě tak blbě a Mireček mu ještě k tomu prasknul hlavu, že???!!!).

Robina jsme tedy prozatím schovali za jeho oblíbenou palmu, a vydali jsme se osvobodit alespoň jeho družinu. Při cestě dlouhou chodbou k věznici jsme měli velký problém s balonkovými strážci. Mariana nám půjčila svůj kapesní luk (takový cestovní) a my jsme stříleli hlídače hlava nehlava. Pravda, ze začátku ty rány nebyly úplně přesné, ale trochu cviku a hlavy praskaly jak balonky (musím poznamenat, že Žáže to šlo opravdu dobře). Bylo to velice nebezpečné, ale my jsme to bez větších problémů zvládli. Robinovu družinu jsme tedy vysvobodili, zpočátku nám sice trochu nevěřili (spíš hodně než trochu), jenže se nechali přemluvit a společně jsme utekli do bezpečných prostor Sherwoodského lesa. Domluvili jsme se, že Robina pohřbíme. Jenomže nemůže jen tak beze stopy zmizet, proto byl vymyšlen plán, který by tuto trapnou situaci vcelku rychle vyřešil. Bude spravedlivě zvolen jeho nástupce. Budeme mezi sebou soupeřit v různých soutěžích, a kdo zvítězí, stane se nástupcem jedinečného Robina Hooda. Výborně, problém vyřešen. Vlastně ne tak docela, on pořád sedí za tou palmou!!!(upps) Chystal se pro něho moc hezký pohřeb. Na něj jsme se ještě pořádně navečeřeli, u toho vymysleli pár oslavných básní na jeho počest a šli jsme. Robin byl stále na svém místě (jak překvapivé). Každý z nás měl v ruce slavnostní svíci (ne že bych ještě teď neměla všechen vosk až za ušima). Přenesli jsme Robina na místo, kde ho nikdo nenajde. Básně byli proneseny, např.: nezapomenutelný refrén: Robin Hood byl slavný muž, v každé kapse nosil nůž+Mirečkův proslov. Naopak proti tomu můj zapomenutý text. A určitě krásná báseň Markéty s Peťou, jenže ten už si nepamatuju (sorry holky). Tak, Robin je pochován, teď je třeba zvolit jeho náhradníka. Ihned začala první soutěž (pro ty co byli na Vranově poprvé, byla značně nevýhodná). Šlo o otázky, většinou typu kolik interiérů má malý okruh prohlídky na zámku, nebo 50 na 50 a tak. Potom se degustovala Sherwoodovice. (zase jsem byla v nevýhodě…tsss). Rozdali se první body, a protože byli všichni unavení, tak se šlo brzo spát.

Ráno nás probudila Mirečkova pochybná ukolébavka. Nasnídali jsme se a vyrazili pracovat. Holky sbírali odpadky (blééé..) a plely záhonky a kluci “makali“ někde, ani nevím kde J. Všichni už se těšili na oběd (i když nikdo vlastně netušil, co bude). Nakonec to byli šťouchané brambory se spoustou zelí a slaninou a cibulkou. Bylo toho strašně moc (proto někteří museli jíst za periodickou soustavu prvků). Kratičký polední klid následovala soutěž ve střílení z kuše a z luku.

Někomu to šlo vysloveně haluzově (jako nezastírám, že zrovna já jsem trefila kuší 3x střed J) a jiným to zase moc nešlo, ale svět se nezboří, že? Z luku to bylo asi trochu náročnější (a občas to dost bolelo, tětivou do předloktí…mňamka!) Všichni jsme se dobře pobavili. Teď nadcházelo něco náročnějšího. Jirka šel po cestě k mostu a za sebou nechával kolíčky (taková ta věc kterou kluci dobře znají). My jsme měli za úkol sebrat kolíček jako první a přitom se vyhnout jeho ostřížímu pohledu, kterým každou chvíli propátrával krajinu. Koho z nás zahlédl, měl -1 bod (docel blbý..) naštěstí nikoho z nás neviděl (i když škoda, že neviděl ten Paikův hurónsky kruto přísný kotoul přes cestu). Následovali jsme jeho stopy až k místu, kde se schovával zbytek Robinovi družiny. Pozvali nás k sobě a hned nás zaúkolovali. Museli jsme si vyrobit luk (kapesní luk).

Ne, nebylo to snadné, protože najít proutek, který by se Jurovi líbil prostě skoro nešlo. Nakonec jsme teda všichni prospěli. Luky jakž takž stříleli, takže jsme museli jít na lov. Jenže šerifovi se úplně nelíbilo, že lovíme v jeho lese, tak se nás snažil i se svou družinou chytit. Pár prostřelených zadků, držkopádů a popálenin od těch zpropadených kopřiv, ale zvěř jsme ulovili všechnu (výborně!). Zase jsme se vrátili do Sherwoodu aby mohla proběhnout další soutěž. Závod v pití vody. (Brrr…) Půl litru vody pro každého. Kdo jako první vypije svůj kelímek, vyhrál. Proběhlo několik kol, které určili vítěze. Z dámské části to všem natřela Markéta a z části pánské to byl Jirka (jak jinak…).V závěrečném rozstřelu mezi těmito dvěma s přehledem zvítězil Jirka (ale Markét se fakt snažila!).

K večeři se pomalu (opravdu POMALU) vařila polévka. Protože se vařila pomalu, neminul nás další souboj. Hod mincemi do kelímků (nám ovšem nedali mince, prý bychom je ukradli, no dovol!) Házeli jsme tedy pouze barevnými kuličkami. Pět kelímků s vodou stálo v řadě za sebou. Měli jsme se strefit napřed do prvního, potom do druhého atd. Tady musím opět vyzdvihnout Žážu, která zaperlila a s naprostým vypětím sil zasáhla všech pět!!! Polévka se milostivě uvařila, tak jsme pojedli a vyrazili jsme na poslední nejdůležitější zápas mezi námi loupežníky o místo Robina Hooda. Byla to hra o štěstí. Na trase brána-druhé nádvoří byli rozmístěny pytlíky. V těch byli lístečky se vzkazy. Mohli jste se posunout buď dopředu, nebo dozadu. Výhodu měli ti, kteří si doteď drželi nejvyšší příčku pořadí.

Na prvním místě, tudíž největší výhodu měl Mireček (i když v tomto případě bych to neviděla jako moc velkou výhodu J). Na konci trasy byla Mariana, která čekala na svého zachránce. Vyběhli jsme a neustále jsme se ryčeli a zase jsme se posunuli dopředu. Nakonec jsem to trapně proběhla a dostala jsem se tam jako první (nuda co?). Za mnou v těsném závěsu přiběhla Majda, dál si to úplně přesně nepamatuju. Ale…asi po deseti minutách, kdy už jsme tam byli všichni jsme zjistili, že někdo chybí, no jasně Mireček! Po půl hodině nám to už bylo divné, když v tom se připlazil znuděný Mireček s větou:“ Já jsem pořád běhal mezi bránou a tím kruháčem“ ach jo…

No, proběhlo slavnostní titulování nového Robina Hooda (no jo byla jsem to já J) Ulovili jsme si svými kapesními luky nějaké špekáčky a ty jsme si opekli. Dál to asi není třeba zveřejňovat, ale sirup jsem neměla jen za krkem. Ráno bylo trochu pochybné probuzení. Naházeli jsme do sebe snídani, někteří si šli prohlednout zámek zevnitř, jiní uklízeli a potom stříleli z luku.