Opatovské zákopy
6. - 18. července 2014
Den první
Autor: Miki
Stojíme na nádraží. Někteří sedí. Blonďák kupuje
lístky. Lezem do vlaku. Lezem z vlaku. Blonďák čte dopis. Jdeme za ním.
Vede nás tunelem do kopřiv. Začínáme se seznamovat. Bude se to hodit,
abychom mohli volat o pomoc jménem. Třeba když přelézáme rozbahněnou
řeku. Jdeme. Jdeme na kopec… Odpočíváme. Je vedro a batohy jsou těžký.
Teda jak asi pro koho. Tři slečny jdou jak ze školy. Batůžek, sandálky a
brejličky proti sluníčku. Dobrý ale je, že mají i řízeček. Hodně
řízečků. Jdeme. Jdeme. Les. Slečna, co už tu prý několikrát byla a co
prý má mezi vedoucími bráchu a co prý všechno ví, říká, že už tam za
chvíli budem. Během následujících hodin to slyšíme několikrát. Během
cesty se ještě stihneme ztratit, rozbít marmeládu a potkat mluvící
labutě. Když už se nakonec opravdu blížíme k táboru, máme všichni dost a
sil máme na dně. Když tu najednou!
Skaut! Velkej, ležící a křičící skaut. Aha. Tak ne
skaut, ale detektiv. Ženská, co je vlastně chlap. Sejmulo ji obří
mytágo. To je asi něco jako hovado, jen mnohem větší. Prej, že už tam
ten detektiv leží několik dní. Chudák, říkám si. Škoda, že nemáme síly
na to mu pomoct. Anebo máme? Někdo se hrne dopředu mu pomoct. To jsem
teda zvědavej, co to bude za blázna. No jasně! Blonďák! Kdo jinej taky,
že jo. Tak to nakonec celý dopadne tak, že se s báglama na zádech taháme
s ženskou, co je vlastně chlap, i když to nevypadá, ale rozhodně tak
váží. Tak hurá do tábora! Anebo ne? Jasně že né. Hledáme bednu v díře.
Musíme do ní dát mobily. Problém je v tom, že díra z bednou vypadá jako
drn na louce. Hledáme teda drn na louce. Detektiv nejspíš blouzní, pač
nemá vůbec šajnu, kde to je. Nakonec bednu najdem a mobily do ní vrhnem.
To vše samozřejmě s báglama a detektivem na zádech. Razíme do tábora.
Vybíhají dva týpci a jedna ženská. Ženská křičí. Chlapi nesou nosítka.
Jeden vypadá jako námořník, druhý zas jako pirát. Nakládají tu tíhu a
odnášejí. Konečně v táboře!
Den druhý
Autor: Marek
Budíček pocitově v 7 – rozcvička – snídaně
→ rozdělení úkolů (zvelebování tábora)
* kadistan
* biojáma
* sprcha
* šňůry na prádlo
* stan na hudební nástroje atd…
————————————-
oběd – těstoviny s rajčatovou omáčkou + olivy :) + sýr:)
polední klid (pocitově odpolední) poté kresba – portrét mytága
narcise (u lesa) formou hry. Vzápětí výlet k rybníku Vidlák – koupání.
Slunečné počasí – teplota vzduchu cca 29-31°C
– teplota vody cca 20-21°C
Večer oheň – kytara zpěv :)
Noc – spaní ve vojenském stanu (hangáru).
Amen.
„Slunko svítí, voda láká,
chcem surf a nie sniehuljaka!!“
Den třetí
Autor: Míša
Ráno jsme vstali a vydali se na první pracovní den.
Ne každý měl zkušenosti s kosením, tak proběhla krátká instruktáž.
Vzhledem k pracovnímu nasazení a počtu účastníků nám šla práce od ruky.
Jen doba do svačiny byla pocitově velmi dlouhá. Podezírám službu, že
zabloudila. Posílení po svačině jsme se zase vydali do práce. Po práci
nás čekal vynikající oběd. Bylo uzené se zelím a bramborovým knedlíkem.
Službě patří velká pochvala za ty knedlíky. Během poledního klidu, kdy
byli všichni vyčerpaní, začalo pršet. Díky tomu se protáhl polední klid.
A protože stále pršelo, tak odpolední program probíhal v hangáru.
Začali jsme strategickou hrou, která nás učila, jak přejít hvozd, tak a
bychom přežili. Já s Káťou měla vymyšlenou geniální strategii, která
však selhala na naší matematice. Povedlo se nám udělat chybu ve výpočtu,
tak se nám podařilo dorazit až mezi posledními. Večer už byl volnější
program, a tak se sedělo u ohně a hrálo na kytary. Všichni byli velice
unavení a postupně odcházeli spát. Vzhledem k předchozímu dešti byla v
noci veliká zima, ale jinak se den celkově vydařil a myslím, že mohu
mluvit za všechny, když řeknu, že jsme byli spokojení.
Den čtvrtý
Autor: Irča
Noc jako vždy zatím klidná. Ráno nás budí Pirát
písničkou od Butty o rybníce s topoly. Sic zprvu nemohl vzpomenout
slova, ale dobrá.
Když jsme se konečně všichni vyhrabali ze stanu, tak
nás Ráďa žene na louku, kde si odbýváme ranní rozcvičku v podobě hry
kámen, nůžky, papír. Myslím, že to vyhrály kameny.
Následuje ranní hygiena a snídaně, pro většinu však obráceně.
Balíme na cestu k loukám. Jako vždy vymustrováni, vyzbrojeni lahvemi a pláštěnkami. Samozřejmě nám nechybí ani kosící náčiní.
Máme radost, že už neprší a básníme o polojasnu nebo jasnu. Zatím to ani na jedno nevypadá, ale naděj je.:)
Základnu volíme U Pařezu, kde se vyskytuje pařezů poněkud více, ale to nevadí.
Jdeme kosit zbývající cíp od louky, kterou jsme
kosili včera. Pirát opět hlučí s křoviňákem a my se snažíme s kosami.
Každý svým stylem a rychlostí ukusuje díl po dílu vysokou trávu louky a
jde nám to. Tráva si lehá s ochotou jak kde, ale dobrý většinou. Někde
se jedná o takové kosmetické úpravy mechů a někdy se to zdá horší.
V plné práci nás zastihla služba (Thea a Arsenij) se
svačinou. Ukusujíce dřevorubecké chleby jsme odpočívali. Postupem
dopoledne se začalo oteplovat a občas se ukázalo i sluníčko. Hezké.
Učinila jsem také první objev vzácné květiny, která
je mi známá. Jednalo se o všivec lesní. Byl sice už odkvetlý a již se mu
tvořily plody v měchýřcích, ale stále fešák.
Ráďa nás nakonec namotivovala, že když dokončíme
určitý kus louky ještě, tak půjdeme ku obědu. Tempo kosení se tedy
trochu zrychlilo, ale následně přišel Jirka, že je zbytečné tento díl
louky obdělávat, jelikož by se jednalo už spíše o takovou kosmetickou
úpravu. S velkou nevolí od této práce upouštíme. Jirka některé z nás
musel od kosení z louky násilím tahat dokonce.
Balíme si věci mezi pařezy a najednou na louce
pokosené zjevují se žínky a míří k nám. Koukáme na ně opravdu jak na
zjevení, hlavně kvůli jejich vymustrování, které se markantně liší od
našeho stylu, ale žínky jsou holt žínky. Zvládají to i v balerínách.
Tážíc se nás, zda-li jsme Brontosauři, si nás
zkoumavě prohlížely. My na to, že jo. Je nám ozřejměno, že máme tu čest
se setkat s žínkami z Ministerstva školství, které vyslali, aby nás
poctily návštěvou a dotázaly se nás na pár věcí ohledně tábora.
Na jejich záludné otázky odpovídá hlavně Jirka a my
ho doplňujeme. Žínky z M. Š. Jsou docela v pohodě a za chvíli nás
pouštějí ze svých spárů, a tak vyrážíme ku obědu.
Do tábora jsme dorazili cestou necestou za pění tradiční písničky. Jdou kosáci jdou…
Po úpravě na společenský stav, na jehož tvorbu nám byl poskytnut čas vcelku dlouhý, zasedáme ku obědu.
Jitka v čase předobědovém plnila ještě funkci zdravotnice, když Jirkovi pečlivě čistila šrám na dlani.
Při jedné návštěvě latríny jsem si povšimla, že do
ní spadl slepýš. Vyskytoval se však na dost nemilém místě, tak jsem jeho
nemilou situaci neměla chuť řešit.
Teď večer, jsem si však povšimla, že změnil pozici
na dost přijatelnou a vhodnou, tak jsem se rozhodla pro posunutí latríny
a vylovení jeho. Vše proběhlo v pořádku a slepýše jsem odnesla dál od
latríny na okraj lesa a doufala jsem, že už se mu obdobný kousek
nepovede znovu.
Jinak se zdál hrozně srandovní. Vystrkoval jazýček a těkal očičkama, ale byl klidný, asi omámený výpary z oné jámy.
Sotvaže jsme ulehli a upadli do nekonečna, přičemž
někteří z nás, to ani nestihli, tak začala znít tajemná hudba a do stanu
se vřítili Pirát, Jirka, Majda a Ráďa a začali nás burcovat ku
vstávání.
Nikomu z nás se valně nechtělo a neochotně se trousíme ze stanu ven. Ještě větší obličeje děláme na proceduru moučení tváře.
Je nám oznámeno, že náš tábor se chystají napadnout
mytága a proto ho musíme vyklidit a přečkat noc někde mimo, ale tak
blízko, abychom se k němu mohli v noci přiblížit a vzít mytágům vzácné
artefakty, jenž máme podepsat.
Vymóděni moučným obličejem a se spacákem a
karimatkou v rukou jsme byli vysláni do vymezeného území kol tábora,
abychom našli vhodné místo pro nocleh i pro úkryt před mytágy.
Já jsem mířila loukou ku táboru Sokolíků, a pak jsem
odbočila, prodírajíce se vysokou travou, svízelem a kopřivami do lesa
ve stranu potoka. Spacák i karimatku jsem ukryla do vysoké trávy a po
chvíli vymýšlení taktiky kudy to k táboru vzít, jsem opatrně vykročila.
Byla to však zásadní chyba, že jsem vyrazila hned, jelikož mytága se
zdála velice čilá jak v táboře, tak i mimo něj a nic mi nepomohlo
opatrné plížení a plazení se. Občas jsem i vyčkávala a obhlížela situaci
v táboře, ale pak proti svitu baterek mytág jsem neměla šanci, když se
vyskytli hodně blízko.
Jedno mytágo vedeno psem mě lapilo a bylo po
estrádě. Mrzelo mě, že jsem byla jako první přinucena ku návratu do
tábora. Skutečnost, že zítra budu muset oželet snídani i svačinu se
zdála také nepříjemná, ale snesitelná daleko lépe.
Těšilo mě však uznání od Jirky, že jsem si počínala
dobře, když jsem se zula a chodila po lese jen bosa, aby to nekřupalo a
vyjádření se, že jsem drsná.
Krom mě mytága zajala ještě Mari a Theu, ale jinak
ostatní to zvládli. Jsou dobří, i když obrat spící mytága je daleko
snadnější.
Hezký to den i noc celkově.
Pátek – sobota
Autor: Thea
Probouzíme se s tóny veselé kytary a zpěvu. Všichni bychom ještě rádi
zůstali v zahřátých spacácích, ale povyk našich náčelníků a ranní chlad
nás neúprosně vyhání na rozcvičku. Následuje snídaně zalitá horkým
čajem a doprovázená drkotáním našich zubů. Za nedlouho se vydáváme na
louky za rozdělanou prací. Někteří s kosami, jiní s hráběmi. Slunce
zvedá neúprosně teplotu a my se nemůžeme dočkat svačiny. Když
zaslechneme volání k svačině, všichni se schováme před sluncem do lesa.
To však netušíme, jakou kulišárnu na nás ušije služba (ten den Peťa a
Miki). Některé chleby jsou s pomazánkou a citronovými sušenkami.
Překvapivě to ve výsledku nechutná špatně.
Když se vracíme k obědu, počasí se již zhoršuje. Možná máte pojem o
popisu počasí, ale nenechte se zmást, protože v našem příběhu je počasí
zásadním činitelem.
Ano, vracíme se k obědu a vychutnáváme špenát, který nám byl
předložen a vše nasvědčuje tomu, že zbytek dne strávíme v nicnedělání a
polehávání v hangáru, protože začalo poprchávat.
Sedíme v hangáru a s Majdou a Ráďou a hrajeme hru, co si myslíte, že
si myslí ostatní na položenou hádanku. Výsledky oné hry jsou velice
zajímavé. Odpoledne pomalu plyne vpřed a již se stmívá. Majda se nás
nenápadně ptá, co bychom chtěli dělat a po pár desítkách minut se ozve
naše oblíbená znělka a zvon, kteří nás svolávají ven. Dozvídáme se, že
musíme odcestovat do vesnice jménem Lavondys, kterou navštívil George
Huxley a má zde přítele, který by mohl vědět, kde se George nachází. Po
jednom si vytahujeme lístky s naším osudem a pálíme je. Barva kouře nám
prozrazuje, kudy se vydáme a s kým. V mém týmu je Adam, Marki a Irča.
Sbalíme si věci a ve spěchu opouštíme tábor.
Dostáváme první informace o místu, kam musíme dojít a zde nalézti další pokyny k cestě. Všechny týmy se vydaly jinudy.
První zastávka je kousek od tábora a to jenom kvůli kontrole věcí.
Ano, manikúrní soupravu tu máme tu máme, studentská pečeť nechybí a
na frisbee jsme nezapomněli. Ještě musím zmínit, že jsme měli pouze tři
věci na osobu (krom oblečení). Vše jsme znovu sbalili do batohu a vyšli
na cestu. A asi po dvaceti metrech jsme se ztratili, ale to bylo za
celou cestu poprvé a naposledy.
Vymotali jsme se z hvozdu a šli cestami silničními, polními a
prašnými za doprovodu optimistických zpěvů a záře úplňku, který zářil
velice jasně. Došli jsme na určené místo, , obce Sedlatice a zde našli
pokyny, co dále. Pro povolení ke vstupu do vesnice Lavondys jsme
potřebovali vyplněnou listinu s úkoly.
Už se dávno setmělo a my vyrazili z vesnice dále najít si úkryt na
noc. Vyhlídli jsme si malou mýtinku mezi stromy, museli jsme se k ní
prodrat hustníkem. Teprve ráno nás stihla krutá realita, že ležíme dva
metry od cesty. Rozdělali jsme střechu a navečeřeli jsme se z
přidělených zásob. Vzpomínali jsme na horký čaj. Ráno jsme se vzbudili s
ledovými nosy, ale stálou optimistickou náladou. Vyrazili jsme do Staré
Říše za pokyny a splnit pokyny z papírku, které byly typu vyměnit
sirku, umýt si ruce… Za další úkol jsme měli pomoct s nějakou prací
výměnou za jídlo. Pomáhali jsme skládat dřevo a za něj jsme dostali
skvělou hostinu v podobě domácí paštiky , okurek, čaje a mnoho dalších.
Poté jsme vyrazili opět na cestu k dalším stanovištím.
Na cestě k rybníku Pilka nás stihla rychlá přeháňka a pak další, ale
aspoň lehce nás ochrání před „průtrží mračen“. Pokračujeme cestou po
vyždímání našich oděvů do malebné vísky Nepomuky a poté dále do Pavlova a
pak přes Otín, kde jsme měli všichni sraz v šest večer. Dorazili jsme
první v optimistické náladě a nasycení i výslužkou v podobě domácí
paštiky.
U čekání na ostatní jsme si zahráli frisbee. Když jsme se znovu
všichni sešli, povyprávěli jsme si nějaké zážitky a vydali jsme se dále
hledat skrytou vesnici. Pro vstup jsme potřebovali tři klíče, potvrzení a
zvolání taného hesla. Další krok vedl přímo ze skaliska dolů. Do
vesnice totiž vedla lanovka přes starý zatopený lom. Všichni i s
batožinami jsme bezpečně překonali lom i strach z výšek. Na druhé straně
lomu se nám dostalo srdečného pozdravení. Bohužel nás zastihla drtivá
zpráva o smrti George Huxleyho. Dostáváme však nový úkol. A to najít
recept na lék pro bezpečné opuštění Ryhopského hvozdu. Večer se koná
pohřeb G. H. A uctění jeho památky smuteční hostinou. G. H. Byl se všemi
poctami hozen do vod lomu.
Po večerním ohni jsme ulehli do svých spacích pytlů se svými vlastními pocity a ledovými nosy, které ozařoval jasný měsíc.
Sobota
Autor: neznámý
V sobotu ráno jsme se probudili v lese nedaleko Zlatomlýna. Skromně
jsme posnídali a vydali se do Zlatomlýna hledat indicii s dalšími
pokyny. Tu jsme našli zastrčenou v mostku u Zlatomlýnských vodopádů.
Dále jsme v osadě vyměnili sirku za čajovou svíčku a následně za
plastového pterodaktyla a obdarovali mytágskou ženu kyticí. Dále jsme se
přes zámeček Aleje vypravili směr Jestřebí, kde se měl nacházet jeden z
klíčů od bájné vesnice Lavondyss. V Alejích jsme u jedné rodiny získali
výměnou ručně dělané pexeso, umyli si u nich své končetiny a chystali
se dál. Rodina se nabídla, že nás provede zámečkem a my s radostí
přijmuli. Po prohlídce zámečku jsme se vydali na malinami oplývající
cestu do Jestřebí. V Jestřebí na náměstí jsme našli klíč a dále
zašifrovanou lokalitu části mapy. Po chvilce přemýšlení jsme obec
vyluštili jako Sokolíčko a nabrali žádoucí směr. Po cestě jsme se
stavili u jednoho postaršího pana, kterému jsme pomohli naštípat a
srovnat dříví. Za to se nám odvděčil čajem a sušenkami a dalším podpisem
do Lavondysského průkazu. Po cestě do Sokolíčka nás přepadl k naší
radosti pěkný slejvák a vše nám promočil, ale počasí se naštěstí rychle
umoudřilo a sluníčko nás začalo brzy vysoušet. V Sokolíčku jsme na
vnitřní straně přepadu rybníka našli přilepenou část mapy Lavondyssu a
poté jsme se vydali k Otínské hájovně na sraz se zbývajícími skupinami
detektivů. V pouhých sedm hodin večer se k nám přidala dvojice
zkušenějších detektivů a všichni společně se sadou klíčů a složenou
mapou jsme se vydali vstříc Lavondyssu. Po cestě lesem jsme narazili na
jeho strážce, který nás pustil po přečtení hesla a ukázání průkazů a
klíčů dál. Do Lavondyss jsme vstoupili vzdušným mostem přes hlubokou
tůni. Ve vsi nás čekalo bujaré přivítání od místních a následovala hra,
kde jsme se snažili zjistit co nejvíce o místních obyvatelích. Následně
jsme se všichni podíleli na přípravě veliké hostiny na počest smrti
našeho přítele George Huxleyho. Po opravdu znamenité (a dlouho
očekávané) hostině jsme si zazpívali pár písní a znaveni šli spát v
očekávání dalších dní a aktivit.
Pondělí
Autor: Peťa
V pondělí jsme se ráno vzbudili a po víkendové přestávce jsme se
vydali opět na louky do práce. Na programu bylo hrabání a odnášení už
zkoseného sena. Na svačinu byly mimo chleby i bramboráky, které zbyly z
předchozího dne.
Na oběd jsme měli rizoto.
Odpoledne jsme prověřovali naše pocitově vnímání ryhopského času.
Dostali jsme za úkol postavit časostroj, který by co nejpřesněji změřil
22 vteřin. Kazda že dvou skupin stavěla svůj časostroj z ruliček od
toaletního papírů. Do stroje se vhodila kulička, která projela až
nakonec, kde rozzvonila rolničku. Zjistili jsme tím především, že
odhadnout a změřit přesných 22 vteřin není vůbec nich jednoduchého.
K večeři jsme měli opět rizoto a bramboráky.
Úterý
Autor: Markéta
Úterní probuzení se neslo ve znamení Hvězdných válek, což znamenalo
další etapu táborové hry. Byli jsme rozděleni do tří skupin po čtyřech.
Tři lidé z každé skupinky měli oči převázané šátkem a poslední člen je
vedl a navigoval. Prošli jsme louky, lesy, louže i potok a na konci jsme
se brodili rybníkem. Na druhém břehu na nás čekala postava v kápi, ne
nepodobná Pirovi. Tato osoba by se nám dle svých slov: „ráda
představila, ale její jméno ani tvář nejsou důležité.“ Řekla nám také,
že jsme splnili první z úkolů, které nám za zajistí možnost opustit
Ryhopský hvozd.
Do tábora jsme se vrátili mokří a po osušení nám Mari oznámila, že
pojede domů, protože je nemocná. Udělali jsme poslední společnou
fotografii a vydali se na louky. U svačiny proběhla diskuze o výhodách
hnojení pomocí vybuchujících velryb.
K obědu byly tortilly a Thea se pokecala. Po jídle jsem šla spát do
lesa, takže nemohu poreferovat o událostech, které po obědě proběhly.
Vzbudila mě až Kačka s Míšou, které také odjížděly, a tak nám bohužel
během jednoho dne ubyli tři lidé. Asi 30 vteřin po jejich odchodu jsem
zase usnula a byla probuzena na další výpravy za lékem z Ryhopského
hvozdu.
Čekal nás druhý bratr, rovněž bez tváře i jména a vyzval nás na
zkoušku odvahy. Tou byla obří houpačka pověšená vysoko na smrcích v
lese.
Až do tmy jsme hráli frisbee a po večeři hru na znělky, kde náš tým Másel překvapivě nebyl poslední.
Šli jsme spát v lehké nejistotě z noční bojovky, ale naše obavy se ukázaly neopodstatněné.
P. S. : Bety se nenaučila říkat meloun.
Čtvrtek
Autor: Irča
Ráno nás Ráďa budí na službu. Když mě dostala do stavu, kdy jsem ji
plně vnímala, přešla za Arsenijem. Ten však moc duchem přítomný nebyl,
jelikož když jsem se vyhrabala ze spacáku a oblékla, tak stále jevil
známky spíše spícího.
Snažila jsem se ho vzbudit tedy sama. Při mém pokusu se posadil a
vypadalo to, že bude vstávat, ale spletla jsem se, protože Arsenij se do
kuchyně dostavil až za dobu notně dlouhou.
Jeho absence mi však nijak nevadila, jelikož v kuchyni už oplendovali
krom Rádi i Adam a Péťa. Již mazali chleby, tak jsem se k ním přidala.
Adam a Péťa byli k ránu na vycházce a cestou do Předína nasbírali
maliny, z nichž teď utvořili malinovou marmeládu a namazali jí každému
krajíc chleba.
Bylo to pěkné zpestření snídaně a od nich též hezký počin.
Rozcvičku vedl dnes Adam s Péťou neobvykle. Jsou po té probdělé noci
nějací hodně akční. Honíme se vzájemně ve dvojicích a když chytneme
svého protivníka, tak začínáme honit toho, koho měl honit náš protivník.
Při snídani se řeší, s kým budu mít vlastně službu, chvíli to vypadá,
že ke mě přiřadí Mikiho, jelikož mu není moc dobře a do práce jít
nemůže, ale Miki podotknul, že to vidí spíše na spacák než na sloužení v
kuchyni, tak mi zůstává nakonec Arsenij.
Vypravení se do práce trvá poněkud déle, jsme všichni poněkud znaveni
noční aktivitou. Nakonec všichni vyrazí ve vcelku dobrém čase. V táboře
zůstává ještě Faun. Není mu taky nějak moc dobře.
Nejprve myjeme s Arsenijem nádobí a pak jdeme k Sokolíkům pro vodu.
Cesta zpět není úplně snadná, ale lepší než s Míšou. Svačinu nemusíme
moc řešit, jsou totiž Tatranky a jablka a dohromady Studentská pečeť a
sušenky. Doděláváme ještě zbylé láhve s vodou a následuje chvíle pauzy,
kterou využívám k přeorganizování věcí v batohu a následně ležení. V
této činnosti mě přerušuje Ráďa, že prý máme už vyrazit. Nechávám tedy
rovnání věcí, přičemž mé ležení vypadá jako po boji, a zbrojím se
holínkami a následně i taškou se svačinou.
Arsenij bere krosnu s pitím a dalšími částmi svačiny a za chvíli si
už vykračujeme lesní cestou ku loukám. Dnes je cíl naší cesty trochu
neobvyklý, jelikož míříme k hromadě sena, kterou jsme včera nakupili na
okraji lesa u Rosnatkové louky.
Dnes ji zemědělci mají odvézt a naši jim pomáhají s nakládáním sena.
Přicházejíc v ta místa však uzříváme, že se zde nikdo nevyskytuje.
Chvíli přemýšlíme co teď a jdeme cestou dále. Nemá to však nijaký
zvláštní význam, tak se vracíme zas nazpět a říkáme si, že zkusíme dojít
k hromadě u normální louky. Máme totiž podezření, že nám Ráďa podala
špatné informace.
Bereme to pěšinkou nepěšinkou loukou i lesem a po chvíli už slyšíme Bety.
Po první hromadě už skoro ani památky, ale naši jsou tu. Máme radost ze shledání a oni zas ze svačiny, tak je to dobré.
Cestou zpět bereme ještě velkou láhev od šťávy,
kterou jsme našli na Rosnatkové louce. Jdeme svižněji, jelikož už
Arsenije netíží batoh a mě taška.
Do tábora dorážíme zrovna, když Ráďa smaží chleby ku
hrachovce. Chvíli jí pomáháme v kuchyni a pak jdeme na dřevo. Povalíce
pár soušek je teď osekáváme a následně taháme do tábora. Trochu dřeva
jsme udělali, ale je to tak na dva obědy, proto Jirka rozhodl, že po
obědě půjdeme na dřevo všichni a uděláme ho hrozně moc, abychom
vytvořili zásoby veliké jak v kuchyni tak i u ohniště. Někteří aktivní
členové vyrazili ještě ve chvíli volna před obědem, hned jak přišli z
práce.
Netrvá však dlouho a už nás svolává zvonek k obědu.
Čekáme ještě na Arsenij, který se zdržel v lese, a pak už si
pochutnáváme na hrachovce s chlebem. Někteří zvolili za svůj pokrm
zbytek guláše od večera s cibulí, knedlíkem a chlebem.
Po obědě následuje polední klid. Většina ho využívá ke spaní nebo k odpočinku.
Já jsem ho skoro celý promyla a v přestávce mezi
mytím jsem fotila objekty v táboře, abych měla nějaké fotky hezké,
jelikož maminka s tatínkem se těší na jejich shlédnutí. No, celkově jich
moc nemám, ale dobrý ještě.
Službu musím mít už odbytou, jelikož Majda mi už odepsala a kladně, z čehož mám radost, tak po dříví bychom mohly jít.
Po domytí nádobí jsem si stihla ještě chvíli
odpočinout, a pak nás Jirka již burcuje do práce. Dlouho však u ohniště
zůstáváme jen čtyři. Ráďa dokonce vyhlásila soutěž o lízátko a pak ještě
jednu o speciální bonus. Soutěž o lízátko se týkala úkolu přivést co
nejvíce členů povalujících se po lese a soutěž o bonus byla o něco
záludnější, jelikož spočívala v tom, že se má vzbudit Pirát a Majda a
přivést je též k ohništi. První soutěž vyhrál Miky a druhou Jirka.
Stejně nám však trvalo dlouhý čas, než jsme se sešli všichni.
Postupně se všichni vybavujeme náčiním na zpracování dřeva se hodícím a
trousíme se k lesu. Tentokrát máme zálusk na jiný hustníček, který se
vyskytuje nedaleko cesty do práce a blízko tábora.
Nejdříve jsme dělali medvídky a následně jsme se pustili do osekávání
a tahání poražených soušek k táboru. Práce šla dobře a zapojili se i
Miky s Faunem, kteří si přes dopoledne řádně odpočali.
Když se natahala asi polovina soušek, které jsme měli v úmyslu si
přivlastnit, tak někteří začali řezat a štípat sekyrkou třísky nebo
sekat hubené konce soušek.
Po donesení poslední soušky a nářadí se s stalo, že osazenstva se tak
vyskytovalo víc, než volných míst k práci, tak Majda rozhodla, že je
vhodný čas vyrazit na chrostíky.
Chtěla jsem jít trochu více proti proudu od místa, kde se myjeme,
jelikož se tam vyskytují pěkné mělčinky, na nichž se vyskytuje spousta
chrostíků se schránkami z větvičkových úlomků a z jehličí, ale Majdě se
valně nechtělo, tak jsme zůstaly hledat kousek před mycím místem.
Chrostíci tam taky jsou a našly jsme všechny tři formy schránek.
Komínkové, přechodové a z úlomků větviček. Chvíli jsme je pozorovaly a
já se ještě snažila najít nějakého jiného zajímavého živočicha.
Nepodařilo se mi však nalézt žádného jiného exempláře krom blešinců.
Nějakou dobu nevalně dlouhou jsme ještě sledovaly, co se děje pod
potoční hladinou, a pak se odebraly zas ku táboru, abychom vystřídaly
pracující členy.
Vrhla jsem se na řezání společně s Markétou a Majda odnášela nařezaná
polínka do kuchyně. Obě úložiště se slibně plnila a my se blížili ku
konci. Málem jsme se poprali s dalšími řezači o poslední soušku.
Odnášíme ještě zbytek nařezaných polínek už jen k ohništi a kluci
ještě štípají některá polínka na třísky. Ty jdou povětšinou k ohništi.
No do kuchyně je to delší štreka, ale některé třísky to zvládly i tam.
Miky podává po skončení práce nabídku, kdo si s ním dá hrachovou
polévku od oběda. Nikdo se moc netváří a já jsem se ale přihlásila, a
tak máme ešus polévky na půl.
Někteří členové se hrnou za Pirátem do lesa, chtiví koupání. Já jsem
tuto aktivitu absolvovala zdárně jednou a úplně mi to stačilo.
Pochutnáváme si na polévce s Mikim a pak párujeme rukavice a uklízíme
je.
Po těchto činnostech se jdeme podívat na houpající se odvážlivce, ale zastihli jsme poslední, a to Markétu.
Vracíme se postupně do tábora a umluvujeme si frisbee. Adam značí
hřiště a následně nám vysvětluje pravidla hry. Pak se rozdělujeme do
družstev.
Hra je pěkná a vcelku i vyrovnaná, ale náš tým má trochu navrch.
Střídáme strany a chystáme se rozehrát, avšak od tábora přibíhají
kuřata, slepice i kohouti a pípají, kvokají a kokrhají. Koukáme na ně a
nechápeme oč jde, tak čekáme co bude, ale všichni jen pobíhají a
vydávají určité zvuky. Někteří si po chvíli všimli, že u sebe mají
nějaké předměty, tak jsme se rozhodli jim je vzít. Chytili jsme tedy
většinu a jednoho kohouta ubili létajícím talířem. Těm pochytaným jsme
pak vzali předmět a oni následně zemřeli.
Ony předměty byly kuřata. Kuřata se následně stala naší potravou k
večeři. Udělali jsme si různé majdy a tím potírali rozřezaná kuřata
napíchlá na vidlích. Udělali jsme taky hodně zeleniny, abychom měli
přílohu.
Jelikož opékání kuřat trvalo vcelku dlouhý čas, tak jsme si povídali a
Pirát poslal i svítící předmět a ten kdo měl, tak měl říct něco k
táboru. Jak se nám líbil, co oceňujeme, co se nám líbilo, nebo naopak
ne, aby organizátoři věděli, co by mohli případně zlepšit nebo co dělali
dobře.
Ohlasy od nás byly velice příznivé a nikdo si na nic zvlášť
nestěžoval. Následně třeba i nás hodnotili orgové a přišly od nich také
kladné ohlasy. Z toho vyplývá, že se tábor velmi povedl a všichni jsme
byli velice spokojeni. Nikomu z nás se odsud vůbec nechce a jsme smutní,
že většina z nás už zítra odjede.
Kuřata se povedla a kolují. Po tom, co jsme se nasytili, tak Pirát
vytáhl kytaru a zpívalo se. Došlo i na Vánoční písničky a po nich
zakrátko Pirát odpadl a po něm začali odpadávat i další členové, jenž
zde ještě setrvali.
Miky a Thea si odešli čistit zuby, ale zas se na chvíli vrátili, tak
jsem po osiření zas nebyla sama. Trochu jsme si popovídali a následně se
odebrali do hangáru. Thea snášela vědomí zítřejšího odloučení docela
špatně.
Na chvíli jsem zas zůstala sama, už se vrátila Majda. Tak jsme si
povídaly, ale Majda taky dlouho nevydržela, tak jsme si řekly dobrou noc
s tím, že já půjdu taky za chvíli spát. To jsem ještě netušila, že to
vůbec tak nebude.
Sedím ještě chvíli u dohasínajícího ohně a pozoruju louku a nad
ní nebe v úzkém pruhu, jenž ohraničuje les. Nebe zvěstuje, že brzy
převládne den nad nocí díky východu slunce. Však také hvězdy postupně
úplně vybledly a už je jen šero.
Najednou se z lesa na louku noří postava. Kráčí klidně přímo k
táboru. Říkám si, kdo to může být. Na houbaře nevypadá. Když už je téměř
u sušáků, začínám nervóznět. Nevím, zda-li není třeba utéci nebo mám
zůstat raději na oko klidně sedět, abych neprojevila svůj strach. Volím
raději druhou variantu.
Sedíce a neustále majíce příchozího v merku jsem vyčkávala, co se
bude dít. Postava v dlouhém hábitu s kapucí přes hlavu tak, že jí
nebylo vidět do obličeje došla rozvážným krokem až ke mě a představila
se jako mytágo jménem Galeobdon.
Galeobdon říkal, že měl dorazit už předevčírem, ale nestihl to,
jelikož čas v Ryhopském lese plyne všelijak a cesty jsou mnohdy také
nevyzpytatelné, tak došel až dnes nad ránem.
Přinesl s sebou ingredience rostlinné, ze kterých mám udělat čaj.
Tento čaj je zároveň i kouzelným lékem, který má vypít každý účastník
tábora, pokud chce opustit Ryhopský hvozd a vyrovnat se zdárně s
přechodem do reálného světa.
Určil mi, jak mám při přípravě čaje postupovat a čeho se mám vyvarovat, aby čaj neztratil na účinnosti.
Rozloučil se se mnou se slovy, že je rád, že to stihl ještě včas a
že mě tu zastihl, aby mě mohl zaúkolovat. Pak odcházel zas v ten směr,
co přišel.
Nějaký čas jsem přemýšlela o tomto setkání a následně začala
konat přípravy pro tvorbu čaje. Vodu na něj jsem vařila ve dvou
kotlících zavěšených na dřevěné tyči, kterou jsem uřízla z olše. Oheň
jsem nesměla rozdělat za pomoci zápalek, ale rozfoukáním že žhavých
uhlíku. Vše šlo vcelku dobře, a když se ze stanu vynořil první člen
tábora, tak už se v právem kotlíku vařily ingredience.
Čaj obsahoval květ třezalky tečkované, tužebníku jilmového, lípy,
bezu černého, listy břízy, ostružiníku maliníku, větvičky smrků a
maliny.
Krom Fauna jsme tento zvláštní čaj okusili všichni a můžeme jen
doufat, že nám pomůže se dobře vyrovnat s nelehkým přechodem do reálného
světa.
