Zámek Vranov nad Dyjí
14. - 17. listopadu 2014
Zdar! Moje jméno je Žáža a jsem novou kastelánkou státního zámku ve
Vranově nad Dyjí, ale k tomu až později. Teď bych Vám ráda vyprávěla,
jak to všechno začalo.
Psal se pátek 14. listopadu a pozvaní kandidáti na nového kastelána
se řítili porovnat své fyzické i psychické schopnosti na zámek. Někteří
zvolili cestu autobusem, jiní autem. Ale s menšími kolizemi všichni včas
nebo i později na zámek dorazili. Zde je postupně přivítali duchové
zesnulých obyvatel zámku.
Prvním duchem, kterého jsme potkali, byl nejstarší Althan
(Jura), který nám sdělil mnoho důležitých informací, ale jako Vodník si
nemůžu pamatovat všechno, a tak Vám jenom povím, že starý Althan byl na
hradbách vždy první a jenom tak mezi námi, na záchodě je také vždy jako
první. Dalším, o koho jsme zakopli, byl Michal Jan II. z Althanu (Radim), který má svoji sochu v Sále předků. Se Sálem je spjata další postava, kterou potkáváme, a to architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu
(Pirát), který má na svědomí kašnu na Zelňáku, a pak ještě něco v Brně,
ale to si pamatují už jenom někteří z nás. Největším skvostem z řad
duchů, kteří nás po zámku provedli, byla Marie Anna Pignatelli
(Laďka), která nám mimo jiné sdělila z čeho má pláštík. Pignatelli nás
poté zavedla k dalšímu majiteli zámku, k synovi Felicie a Adama, Stanislavu Mniszkovi (Pavel) o kterém vím, že si koupil cirkus. Standa nás nakonec zavedl k poslednímu duchovi Vranovského zámku, a to k panu Ofkovi z Lichtenburka (Jirka), který o Vranově ví snad vše a asi proto si nic z toho co říkal, nepamatuji J.
Po krásné prohlídce zámku jsme se šli ubytovat a tam jsme ještě
narazili na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, skvělou kuchařku, kterou ale
po celý pobyt nahradil kulinářský mág Pirát.
Večer následovaly hry – typické vranovské zvuky, fotografie míst na
Vranově, otázky ohledně našich duchů nebo otázky z minulých Vranovů.
V této hře jsem byla jako ve všech hrách excelentní a to s umístěním asi
na šesté pozici. O poslední místo tvrdě bojovala Žanda, kterou všichni
ostatní kandidáti táhli vzhůru, ale Žanda se nedala. Na výherních
místech se umístily Věrky a Jíťa, ale jak vidíte, kastelánkou se stejně
nestaly.
Ráno jsme se nějak vyhrabali, posnídali a šli pracovat. Kluci vozili
palmy, jak to s oblibou dělají, a holky se plahočily na zahradě.
Partička čtyř, nebojím se nás nazvat vyvolenými, vyjela pomoci na
domeček do Lukova, kde jsme přesunovali nepořádek z bodu A do bodu B
a pak do bodu NP. Po vydatném pirátovskorizotovém obědě jsme za zpěvu a
hraní kytary odpočívali.
Odpoledne následovalo další kolo výběrového řízení. Utvořili jsme
tříčlenné skupinky a souboj mohl začít. V týmu jsem byla s Jiťou, se
kterou je všechno bezpečné a s Žandou, která v pátek prokázala, že je na
kastelánku ta pravá. Druhý tým tvořil: Mireček, Věrka Š. a Ondra a
třetí: Ťuťanka, Věrka N. a Ráďa.
Hráli jsme:
Slepý fotbal, při této hře skórovali: Jíťa – vlastňák, Ráďa jeden
gól a já jsem za podpory burácejících tribun proměnila penaltu.
Zneškodni neukázněného návštěvníka, při této hře se v Jítě a ve mě
probudili Terminátoři. Rozdupávali, rozlehávali a roztloukávali jsme
hlavy neukázněných turistů bez žádné lítosti. Ani Mireček nebyl schopen
nás dvě zastavit!
Chraň si svůj život – zde se konečně projevil Mireček, tak jak ho
všichni známe, všechny nás povraždil a vyhrál. To ale neměl dělat,
protože následovala naše oblíbená – Všichni proti Mirečkovi.
Zapal svíčku a zachraň si život, zdánlivě jednoduchá hra se stala
bojem na život a na smrt. Tým Ťuťanky měl dávno splněno a my zápolili
s Mirečkem. Na Terminátory byl nakonec stejně krátký.
Naše veselé hry překazila nečekaná návštěva Emanuella Stadnyckého,
který se začal vydávat za právoplatného dědice zámku, který má ale
v plánu zámek zbourat a postavit na jeho místě garáže. Místní duchy to
velmi znepokojilo a tak jsme zahájili hledání důkazů o pravdě a nepravdě
jeho tvrzení. Je Eman fakt dědicem?!
Po týmech jsme putovali od ducha k duchovi a získali indicie. Starý
Althan nás nechal pohrabat se v jeho oblíbeném pokrmu, u Standy se
indicie hledaly po slepu. Michal měl být na svém nejoblíbenějším místě
(ve vaně jsme ho ale nenašli), ale procházel se na vyhlídce, kde nás
nechal pronásledovat provázek. Pro Jíťu zde nastávalo mnoho problémů,
při každé otáčce se do provázku zamotala anebo na něm aspoň udělala
uzel, že i samotný Michal slezl dolů a šel se na to Novákovic kopyto
podívat. Pigna si na nás připravila vytahování indicie z příkopů –
s tímto úkol se týmy popraly všemožně, Ťuťanka pro jistotu provázek hned
hodila dolů, Mireček vyčůraně/chytře využil motyky a náš koumák Jíťa
rozebrala celý květináč, ale kyblík vytáhla. U pana Ofky, který nás
očaroval kouzlem, se z nás se stali němí uchazeči. Za úkol jsme měli
poskládat potrhané indicie k sobě. Po zdolání všech těchto úkolů někteří
z nás rozluštili indicie – najdi hořící kruh a zvolej: „Předkové po
krvi, po řemesle, po zemi.“ Hořící kruh jsme nalezli v podzemí zámku a
po zvolání nám hlas ze záhrobí sdělil, že musíme najít matrikáře Von
Hoplera a vše se snad objasní.
Po nedělní snídani jsme se vydali hledat matrikáře Von Hoplera.
Hledali jsme na půdě (zde jsme my slepci zahlédli Pavla, ale nebyl to
Pavel), hledali jsme také ve sklepě, na záchodě, no prostě všude, ale
nikdo nic o matrikáři nevěděl. Nakonec nám poradil stávající pan
kastelán Janíček, že Von Hoplera máme hledat na Novém Hrádku. Proto jsme
osedlali naše plechové oře a vyrazili směr Nový hrádek u Lukova.
Ti co nejsou hloupí (že, Radime), se teple oblékli a šlo se jim
pěkně. Já na Novém Hrádku „nikdy“ nebyla, a tak jsem se moc těšila. J
Jirka mi totiž slíbil, že tam budu hrát Vodníka. Když jsme k Hrádku
dorazili, u bran se nacházeli nějací vetřelci, kteří ne a ne vypadnout.
Posvačili jsme, pozlobili se navzájem a oni tam furt strašili. Věrka Š.
ještě neznalá řečnických otázek se vydala mimo vyznačenou cestu v 1.
zóně NP, zdolala hradby a ocitla se za branou Hrádku, což ale nebyl moc
dobrý nápad. Po dalších desítkách minut, kdy vetřelci ne a ne odejít,
jsme nenápadně vklouzli za bránu Hrádku pomocí klíčů, které se ocitly
v Pavlově kapse. Hrádek jsme důkladně prozkoumali, některé schody jsme
sjeli i po zadnicích a hledání Von Hoplera mohlo začít. Uf, nakonec jsme
ho našli, byl důležitý jak, no jak úředník za přepážkou, i když místo
hledání údajů hrál podle Mirečka Osadníky. Nakonec ale ze svých análů
vyštrachal, že Emanuelle Stadnycki, není dědicem linie rodu Stadnicky.
Tímto jsme si všichni oddechli, garáže nebudou! Abychom toto zjištění
náležitě oslavili, zahráli jsme si na schovku a Jsem sardel (při této
hře opět excelovala Žanda).
Cestou zpět k našim ořům jsme byli rozděleni do nových skupin, které
měly vymyslet scénář a následně natočit film. Všechny skupiny se svých
úkolů zhostily bravurně. Každý je minimálně na Oscara, náš určitě aspoň
na dva. Mireček, Věrka N., Ráďa a Ondra natočili film o obléhání Vranova
Švédy, milostném trojúhelníku a vzniku názvu IKEA. Jíťa, Ťuťanka, Věrka
Š. a moje zelená maličkost natočila film o křivdě spáchané na Gertrůdě
Althannové a tým duchů zfilmoval Vranovské rytíře, které neprobudili
Švédi, Hitler, komunisti, ale nakonec Miloš s jeho popelníčkem.
V pondělí na nás čekalo ještě další překvapení, paní Janíčková nás
vzala do hrobky. S dřevěným poklopem jsme zápasili dlouho, už jsme
ztráceli víru v to, že se tam podíváme. Naštěstí přiskočila Laďka a
s její vírou a sílou jsme poklop zvedli. O hrobce Vám nic psát nebudu.
Všichni jsme tam byli (chacháá Radim s Žandou né). Myslím, že to v nás
všech zanechá silné vzpomínky.
No a teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Kdo je novým
kastelánem. Duchové vyhodnotili snažení všech kandidátů a dle mého
názoru vybrali tu nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, nejzelenější a
nejvíc pohybově nadanou kandidátku a to MĚ. Takže si pište! Vodník Žáža –
nová kastelánka státního zámku ve Vranově nad Dyjí! Na Velikonoce se
jede zelená fasáda!
Po mém zvolení jsme se rozloučili se stávajícími kastelány – panem a
paní Janíčkovými a se slzami v očích jeli vstříc novým zítřkům.
Napsala: Žáža Krásná
Žádné komentáře:
Okomentovat