Robin Hood

7. -9. září 2012
zámek Vranov nad Dyjí

Tato víkendovka nesla jméno slavného hrdiny, který bohatým bral a chudým dával. Bohužel to s ním nedopadlo tak, jak bychom si všichni přáli. Sraz u brány zámku byl v 18:00. V tento čas jsme se tam však setkali čtyři (Já, Žáža, Ráďa a Zuzka). Ostatní se zasekli někde na cestě. I přes tento prozatím nízký počet loupežníků se objevila Mariana se strašlivou zprávou. Robina zajali, mučí ho a nikdo neví jak to s ním dopadne. Museli jsme proto přinést kouzelné kameny, které mu prý měli pomoct (jistě, kameny…pfff). Když jsme se vrátili s těmi kameny zpět k bráně, už tam na nás čekala Majda (náš gang se rozrůstal, muhaha!). Jenže i kdyby nás bylo 5, bylo by to stále málo, a proto jsme stále čekali na ostatní. Čekání nám zpříjemnila Majdina velká čokoláda (mňam). 

Náhle se u brány opět objevila Mariana. Museli jsme jí ukázat přinesené kameny. Podle jejího výrazu jsme pochopili, že to asi není úplně to pravé ořechové. A měli jsme pravdu, museli jsme tam znovu (grrr…) Úkol jsme tedy znovu splnili a u brány jsme se již sešli všichni (přijel Paik, Žanda, Mireček, Peťa a Markét). Mariana nás konečně pustila dovnitř, ale díky tomu jsme byli svědky strašlivé události. Robin byl zrovna odsouzen k trestu smrti! Viděli jsme, jak jeho tělo (dřevěná tyč, s balonkem místo hlavy) padá přes okraj mostu. Hrozivý pohled. Počkali jsme, až se nám stráže ztratili z dohledu a šli jsme zkontrolovat, jestli to třeba náhodou nepřežil. A náhodou to opravdu nepřežil (nečekané že?). Jenže, co s tím? Robin byl miláčkem všech, přece se nemohlo jen tak roznést, že zemřel (a ještě tak blbě a Mireček mu ještě k tomu prasknul hlavu, že???!!!). 

Robina jsme tedy prozatím schovali za jeho oblíbenou palmu, a vydali jsme se osvobodit alespoň jeho družinu. Při cestě dlouhou chodbou k věznici jsme měli velký problém s balonkovými strážci. Mariana nám půjčila svůj kapesní luk (takový cestovní) a my jsme stříleli hlídače hlava nehlava. Pravda, ze začátku ty rány nebyly úplně přesné, ale trochu cviku a hlavy praskaly jak balonky (musím poznamenat, že Žáže to šlo opravdu dobře). Bylo to velice nebezpečné, ale my jsme to bez větších problémů zvládli. Robinovu družinu jsme tedy vysvobodili, zpočátku nám sice trochu nevěřili (spíš hodně než trochu), jenže se nechali přemluvit a společně jsme utekli do bezpečných prostor Sherwoodského lesa. Domluvili jsme se, že Robina pohřbíme. Jenomže nemůže jen tak beze stopy zmizet, proto byl vymyšlen plán, který by tuto trapnou situaci vcelku rychle vyřešil. Bude spravedlivě zvolen jeho nástupce. Budeme mezi sebou soupeřit v různých soutěžích, a kdo zvítězí, stane se nástupcem jedinečného Robina Hooda. Výborně, problém vyřešen. Vlastně ne tak docela, on pořád sedí za tou palmou!!!(upps) Chystal se pro něho moc hezký pohřeb. Na něj jsme se ještě pořádně navečeřeli, u toho vymysleli pár oslavných básní na jeho počest a šli jsme. Robin byl stále na svém místě (jak překvapivé). Každý z nás měl v ruce slavnostní svíci (ne že bych ještě teď neměla všechen vosk až za ušima). Přenesli jsme Robina na místo, kde ho nikdo nenajde. Básně byli proneseny, např.: nezapomenutelný refrén: Robin Hood byl slavný muž, v každé kapse nosil nůž+Mirečkův proslov. Naopak proti tomu můj zapomenutý text. A určitě krásná báseň Markéty s Peťou, jenže ten už si nepamatuju (sorry holky). Tak, Robin je pochován, teď je třeba zvolit jeho náhradníka. Ihned začala první soutěž (pro ty co byli na Vranově poprvé, byla značně nevýhodná). Šlo o otázky, většinou typu kolik interiérů má malý okruh prohlídky na zámku, nebo 50 na 50 a tak. Potom se degustovala Sherwoodovice. (zase jsem byla v nevýhodě…tsss). Rozdali se první body, a protože byli všichni unavení, tak se šlo brzo spát. 

Ráno nás probudila Mirečkova pochybná ukolébavka. Nasnídali jsme se a vyrazili pracovat. Holky sbírali odpadky (blééé..) a plely záhonky a kluci “makali“ někde, ani nevím kde J. Všichni už se těšili na oběd (i když nikdo vlastně netušil, co bude). Nakonec to byli šťouchané brambory se spoustou zelí a slaninou a cibulkou. Bylo toho strašně moc (proto někteří museli jíst za periodickou soustavu prvků). Kratičký polední klid následovala soutěž ve střílení z kuše a z luku. 

 

  

Někomu to šlo vysloveně haluzově (jako nezastírám, že zrovna já jsem trefila kuší 3x střed J) a jiným to zase moc nešlo, ale svět se nezboří, že? Z luku to bylo asi trochu náročnější (a občas to dost bolelo, tětivou do předloktí…mňamka!) Všichni jsme se dobře pobavili. Teď nadcházelo něco náročnějšího. Jirka šel po cestě k mostu a za sebou nechával kolíčky (taková ta věc kterou kluci dobře znají). My jsme měli za úkol sebrat kolíček jako první a přitom se vyhnout jeho ostřížímu pohledu, kterým každou chvíli propátrával krajinu. Koho z nás zahlédl, měl -1 bod (docel blbý..) naštěstí nikoho z nás neviděl (i když škoda, že neviděl ten Paikův hurónsky kruto přísný kotoul přes cestu). Následovali jsme jeho stopy až k místu, kde se schovával zbytek Robinovi družiny. Pozvali nás k sobě a hned nás zaúkolovali. Museli jsme si vyrobit luk (kapesní luk). 

Ne, nebylo to snadné, protože najít proutek, který by se Jurovi líbil prostě skoro nešlo. Nakonec jsme teda všichni prospěli. Luky jakž takž stříleli, takže jsme museli jít na lov. Jenže šerifovi se úplně nelíbilo, že lovíme v jeho lese, tak se nás snažil i se svou družinou chytit. Pár prostřelených zadků, držkopádů a popálenin od těch zpropadených kopřiv, ale zvěř jsme ulovili všechnu (výborně!). Zase jsme se vrátili do Sherwoodu aby mohla proběhnout další soutěž. Závod v pití vody. (Brrr…) Půl litru vody pro každého. Kdo jako první vypije svůj kelímek, vyhrál. Proběhlo několik kol, které určili vítěze. Z dámské části to všem natřela Markéta a z části pánské to byl Jirka (jak jinak…).V závěrečném rozstřelu mezi těmito dvěma s přehledem zvítězil Jirka (ale Markét se fakt snažila!). 

 

K večeři se pomalu (opravdu POMALU) vařila polévka. Protože se vařila pomalu, neminul nás další souboj. Hod mincemi do kelímků (nám ovšem nedali mince, prý bychom je ukradli, no dovol!) Házeli jsme tedy pouze barevnými kuličkami. Pět kelímků s vodou stálo v řadě za sebou. Měli jsme se strefit napřed do prvního, potom do druhého atd. Tady musím opět vyzdvihnout Žážu, která zaperlila a s naprostým vypětím sil zasáhla všech pět!!! Polévka se milostivě uvařila, tak jsme pojedli a vyrazili jsme na poslední nejdůležitější zápas mezi námi loupežníky o místo Robina Hooda. Byla to hra o štěstí. Na trase brána-druhé nádvoří byli rozmístěny pytlíky. V těch byli lístečky se vzkazy. Mohli jste se posunout buď dopředu, nebo dozadu. Výhodu měli ti, kteří si doteď drželi nejvyšší příčku pořadí. 

Na prvním místě, tudíž největší výhodu měl Mireček (i když v tomto případě bych to neviděla jako moc velkou výhodu J). Na konci trasy byla Mariana, která čekala na svého zachránce. Vyběhli jsme a neustále jsme se ryčeli a zase jsme se posunuli dopředu. Nakonec jsem to trapně proběhla a dostala jsem se tam jako první (nuda co?). Za mnou v těsném závěsu přiběhla Majda, dál si to úplně přesně nepamatuju. Ale…asi po deseti minutách, kdy už jsme tam byli všichni jsme zjistili, že někdo chybí, no jasně Mireček! Po půl hodině nám to už bylo divné, když v tom se připlazil znuděný Mireček s větou:“ Já jsem pořád běhal mezi bránou a tím kruháčem“ ach jo…

No, proběhlo slavnostní titulování nového Robina Hooda (no jo byla jsem to já J) Ulovili jsme si svými kapesními luky nějaké špekáčky a ty jsme si opekli. Dál to asi není třeba zveřejňovat, ale sirup jsem neměla jen za krkem. Ráno bylo trochu pochybné probuzení. Naházeli jsme do sebe snídani, někteří si šli prohlednout zámek zevnitř, jiní uklízeli a potom stříleli z luku. 

Společně jsme si prošli výstavu hraček a potom už jsme si museli jít každý svou vlastní cestou. Škoda, že je víkend tak krátký…

Jíťa