19. - 21. října
Opatov
LUCIFEROVY
PERUTĚ
Plížíme se černočernou tmou, občas
přerušenou kuželem světla z pouliční lampy. Využíváme každého tmavšího místa,
každého koutu, všech stínů v okolí, ani stéblem trávy nepohrdneme. Přískoky
střídá pohyb po všech čtyřech, následovaný strnutím v nepříliš pohodlné pozici
s kymácejícím se batohem, ledabyle pověšeným na jednom rameni. Ale není čas na
lítost ani na opravy výstroje. Náš cíl je jasný. Musíme se nepozorovaně dostat
ze zastávky v Opatově do školy tamtéž a při tom nás nesmí chytit ani tajemné
postavy, pohybující se v okolí, ani rychlá spojka z blázince, kterou by na nás
mohl zavolat mírumilovný občan, poněkud vyděšený postavou s batohem, která se
pokouší celá schovat za jeho vzorně střiženým, jeden metr vysokým keříčkem.
Postupně jeden po druhém, vlastně spíš
jedna po druhé, přibíháme ke dveřím školy a jsme vpuštěni do bezpečí. Sem na
nás nemohou. Shazujeme batohy a znovu se vítáme. Moc nás na výzvu Jožky
nepřijelo, to je pravda, ale o to lepší a silnější sestava se tu sešla- Jíťa
Mikeš, Ťuťanka, Paik, Marťa, Radka (která sice nebyla na táboře, ale nikomu to
nevadí a o to víc jsme rádi, že tu je s námi), Martin a moje maličkost.
Následuje zabydlení se v tělocvičně, odevzdání plyšáků ke zničení a našich
domácích výtvorů do kuchyně a příprava slavnostní a zároveň soutěžní uvítací
večeře. Soutěží každý, kdo přivezl jídlo udělané doma a porotci jsou všichni
přítomní, tedy i organizátoři Jura Balvan, Radim Čavoj-Vegan, Laďka, Markéta,
Pirát a Majda. Byla to tvrdá soutěž. Sešly se opravdové chuťové skovsty jako
blíže nespecifikovatelná hrouda něčeho, co vzdáleně tvarově připomínalo
bábovku, (chuťově jsme tuto teorii ověřili a potvrdili, byla moc dobrá), chleba
s máslem a se sýrem, od organizátorů výborné polomáčené sušenky (vybalené doma,
made in obchod), druhá bábovka, tentokrát ověřitelná pouhým pohledem,
pomazánka, marmeláda, čokoláda a palačinky od Paika, které to nakonec vyhrávají
na celé čáře.
Po večeři následuje chvíle klidu. Takové
„ticho před bouří“, které si ale nikdo neuvědomuje. Pak to vypuká. Stará známá
melodie ze Star Wars se rozezněla po žulou obložených chodbách a schodech školy
a u nás, účastníků, se pomalu začíná znovu projevovat reflex, popsaný Pavlovem.
Ne, slintat jsme opravdu nezačali, ale po mírném a vlídném pobídnutí od organizátorů
(staré známé „Vezměte si věci na zničení a za dvě minuty sraz dole! Tak dělám!
:-D Jedu na ty nohy! :-D“) jsme se během pár chvil shromáždění u hlavních dveří
školy.
Částečně venku, částečně vevnitř čekáme
na instrukce, když kolem velice pomalu projede auto, zastaví se kousek od nás a
z kufru dva pohunci začnou vytahovat...proboha, to snad ne! Těla! Opravdová
lidská těla, vyřízlá z kartonu! Právě jsme se stali totiž stali svědky příjezdu
Černé sanitky. A kdyby jen svědky, hned se totiž dozvídáme, že jsme i součástí
toho odporného obchodu s lidským masem, respektive orgány, a našim úkolem je co
nejrychleji sehnat potřebné chybějící kusy (orgány) a zachránit tak Svatavu a
jejího přítele. Rozdělíme se do dvou skupin a vydáváme se hledat pochybné existence,
které kupčí s lidským zdravím a které nám jsou schopny dodat chybějící
materiál. Jen se nenechat chytit! Postupně se obě těla zaplňují, i když to
kolikrát není jednoduché, například slinivka se kvůli své křehkosti nesmí nést
v rukou, střeva se musí přenášet co nejblíže místu, kde obvykle končí (ten
spodní konec), oči smí nést jen ten, kdo sám nevidí, a tak podobně. Hurá, máme
složeno, můžeme se jít zahřát a zalézt do spacáků, vše dle libosti.
Druhý den ráno vstáváme brzy a vyrážíme
na louky. Je třeba pokosit jeden kousek horní louky a vyhrabat nánosy z půlky
jezírka . Jura se chopí kosení, já mu dělám hraběnku a zbytek lidí si jde hrát
na bahňáky. Kam se hrabe Mrtvé moře! Je krásně, teplo, nebe je bez mraků a
práce v jezírku jde Rádi a Martě krásně od ruky, takže to mají hotové raz dva.
Pak ještě ořežeme pár keřů příliš zasahujících do království trávy a vydáváme
se směr cesta na Markvartice. Cestou nás překvapí koloušek, klidně se pasoucí
pár kroků od nás a trousící zlaté bobky. Je velmi nápadně podobný Markétě...a
kousek od nás je záhadný dopis. Pak nám to dojde. Totiž, my jsme se tu nesešli
náhodou, přišli jsme získat Luciferovy perutě, a ten dopis je první indicie.
Říká nám, co dělat s koulouchem a jeho výtvorem. Máme zlaté kolouškovy bobky ve
skupinách dopravit až na konec cesty značené fáborky, nesmíme se jich dotýkat a
občas s nimi musíme překonat různé nástrahy, jako je třeba díra v pařezu nebo
modrý čtverec, zavěšený mezi dvěma stromy, kterým musí bobek prolétnout,
abychom mohli pokračovat dál. Cesta končí u tábořiště, kde už Pirát s Radimem
připravují jídlo. Když dorazí ostatní (ano, naše družstvo zase zvítězilo :-) ),
můžeme se najíst. Špekáčky málo kdy chutnaly lépe.
Po obědo-svačino-večeři pro nás mají
orgové připravenou další hru. Znovu rozdělení
na skupiny a znovu s klackem v ruce se vydáváme zabarvit co nejvíce obrázků.
Není to tak jednoduché, jak to zní. Každý klacek je dlouhý asi 4m a my ho
můžeme držet jen za jeden konce. Celá skupina musí být namačkaná na poslední
nejtěžší třetině a na opačném konci je přidělaná houbička, kterou musíme
namáčet do barvy a následně s její pomocí označovat papírky s obrázky, které
jsou různě poschovávané po lese. S ubývajícím světlem a přibývající tmou je to
čím dál tím větší výzva, něco najít, označit a trefit se zpátky k barvě. Kdo to
vyhrál si už nepamatuju, ale rozhodně to byla sranda.
Vlahou podzimní nocí se vracíme zpět do
školy. Na cestu nám svítí měsíc a komu by snad byla zima, může se proběhnout.
Ve škole se po chvíli rozjíždí volná zábava, kdy je část lidí dobrovolně
zavřená v kuchyni a chystá večeři a druhá část ji pozoruje a komentuje skrz
výdejní okno z jídelny – prostě si z nás udělali typickou jihoamerickou
televizní telenovelu se vším všudy, nechybí ani komplikované mezilidské vztahy
a úžasná jména dlouhá přes dva řádky, která si nikdo nepamatuje. Je úžasné, co
všechno se dá odvodit z podání vidličky :-)
Po večeři, kterou do sebe skoro nikdo
nemůže nacpat pro nedostatek prostoru po obědě, se dělíme do dvou skupin a
naším úkolem je ztvárnit různým způsobem to, jak Lucifer přišel o perutě.
Můžeme si vybrat, jestli to zatančíme nebo zazpíváme. Na přípravu máme pocitově
hodně dlouhý čas, během kterého si nás orgové „nenápadně“, jednoho po druhém,
odvádějí do jedné z tříd, kde sedí sám velký Lucifer. Je to mazaný chlap. Chce
od nás, abychom mu donesli perutě a všelijak to na nás zkouší. Nakonec z toho
všeho mluvení vyplyne, že máme klasicky tři možnosti. Ani jedna z nich není nic
moc - buď mu doneseme to žádané peří, nebo mu ho nedoneseme a on za trest
popraví jednoho z milých chlupatých a nevinných plyšáků, a nebo mu to peří zase
nedoneseme, ale za to se můžeme podepsat na prázdný list papíru. Celé je to
krásně podbarvené klavírním doprovodem. Co byste si zvolili Vy? (já se
podepsala a proto vy trpíte a čtete tenhle zápis, muhaha...). Cílem toho všeho,
jak nám bylo později vysvětleno, je poznání, že nám vlastně nikdo nezakázal
zvednout se a prostě odejít. Nikoho z nás to ani nenapadlo, protože to nebylo v
nabídce možností. A my jsme jako ovce uvažovali všichni stejně - co není v
nabídce, neexistuje. Takže za mě velký dík organizátorům za tuhle hru, snad tu
zkušenost nebudu muset nikdy použít :-)
Po obchodním rozhovoru s Luciferem
následují v krátkém sledu za sebou dvě velice kvalitní a dobře zpracované
autorské hry o tom, jak vlastně Lucifer přišel o prutě a proč je chce tedy
zpět. Obě skupinky to zvládají na výbornou, existuje o tom i videozáznam :-) Po
kulturním zážitku přichází Pirát s dalším zážitkem, tentokrát gastronomickým.
Nese ho v hrnci, takže se nejprve všichni zděsíme, že pro nás má zbytek
hrachové polévky od „oběda“, ale nakonec se z hrnce vyklubou buchty. Výborné
buchty, které mizí, dalo by se říct, přímou úměrou k tomu, jak jsou dobré. A to
je vlastně konec oficiálního programu této výborné víkendovky. Následují chvíle
osobního volna, vyplněné hrou na kytaru, zpěvem, povídáním a nakonec spánkem.
Ráno se probouzíme do mlhy, která je
pravým opakem sobotního rána, balíme se, snídáme uklízíme, loučíme se a mizíme
z Opatova.
Tak snad zase v létě. Ahoj :-)
Evka
Žádné komentáře:
Okomentovat