Proroctví

16. - 29. července
Zákopy u Opatova

DEN 1.

Dle pokynů, které jsme před nedávnem obdrželi, shromáždila se skupina Rebelů, v sobotu 16. 7., na přísně tajném místě (v Přímělkově). Zde nás čekali dva tajemní poslové. Tvářili se nepřístupně, ale když si ověřili, že jsme opravdu Ti vyvolení, poskytli nám důležité informace potřebné k nalezení cesty do vesnice Rebelů – po zelené stezce pořád rovně a u dubovce prudce vpravo.

Začínalo se už pozvolna stmívat, když jsme dorazili na určené místo. Dále jsme pokračovali po skrytých značkách, které bylo chopné rozeznat pouze trénované oko. Vyšli jsme z lesa a nenápadně se plížili otevřenou krajinou, až jsme zmerčili další smrkový porost.

vítací poslové Pavel a Pirát (a Jam)

Mezi stromy se pohybovala 2 světla. Zmoženi dlouhou cestou do neznáma, odebrali jsme se k nim s nadějí v srdcích, že jsme zase o kus blíž cíli naší pouti. Nemýlili jsme se. Světla patřila lucernám dvoučlenné hlídy, která nás již očekávala se zkříženými srpy.

Také byla velmi nedůvěřivá a vyptávala se nás na naše záměry. Když jsme jí vysvětlili, že se potřebujeme dostat do vesnice Rebelů, abychom pomohli svrhnout zlotřilého Heldara , pozvala nás ke svému oni – stále s dávkou jisté nedůvěry. Pak nám sdělili, že zde musíme vyčkat do rána, protože jinak by mohli vesnici objevit Heldarovi služebníci – šedovrány, popřípadě by nás zlikvidovaly jakési živožáby.

A tak jsme se seznámili s Míšou a Laďkou. Po skromné večeři jsme byli podrobeni zkoušce charakteru. Spočívala ve hře podobné piškvorkám. Zkouškou jsme prošli a zároveň nás poučila o důležitosti vzájemné spolupráce.

stopařka Anča

první den se ještě všichni usmívají, kdyby však tušili, co je čeká...
(Áňa, Kamča, Efka, Zuzka, Radka, Denča, Hanka, Ťuťanka, Peťa, Terka, Anežka) 

DEN  2.

Časně ráno nás Laďka budí. Dost se diví, že jsme všichni přežili noc. Snad ji to přesvědčilo, že nejsme taková chátra, jak si o nás myslela hlídka včera. Ukládáme mobily a hodinky do truhlice, kterou jsme posléze zakopali pod strom na kraji lesa. To kvúli Heldarovým špehům. Pak se vydáváme na cestu do vesnice. Dlouhý úsek procházíme se zavázanýmy očima. Je to prý poslední zkouška. Ja osobně se však domnívám, že se jedná o bezpečnostní opatření proti vyzrazení cesty nedůvěryhodným cizincům. Před vesnicí se na nás z lesa vyvalil Balvan – cecmistr válečníků – a zajistil, aby nás hlídky nechali projít.

přípravy na práci (Jirka, Hardy, v pozadí Ťuťanka, Míša)

 

Jirka má na starosti nářaďovnu

Před vstupem do vesnice se na nás přichází podívat i ostatní význační obyvatelé vesnice včetně samotného stařešiny. Zřejmě jsme dlouho očekávanou posilou. Tomu nasvědčuje i to, že ihned začínáme budovat dost nuzně postavené stavby a jejich okolí.

Po poledni už na nás čekají cechmistři s tvrdým výcvikem. Také si musíme vyrobit vlastní zbraně. Večer uléháme ztrhaní tvrdou prací, ale s myslí otevřenou a překypující očekáváním nadcházejících zítřků.

stopařka Anča

Peťka se do toho opřela a hned bylo korýtko vykopané

DEN 3.

Brzy ráno nás probudily kapky deště bičující hangár. O něco později přišel skutečný budíček – kytarový. Napůl spící jsme se vydali na rozcvičku, ve které jsme se snažili zůstat v co nejlepší třídě. Po dlouhé tahanici zbyl jen jeden král, všichni ostatní byli buď měšťané, poddaní nebo nevolníci.

tréninkové bojiště
(Terka, Anežka, Peťa, Zuzka, Radka, Hanka, Martin, Jáchym)

Po snídani jsme se s kosami poprvé vydali na louky, kde se měl nacházet i nebezpečný vrah. Bohužel se nám ho nepodařilo chytit, a tak jsme se kolem poledne vydali zpátky do vesnice, kde na nás čekal výborný oběd. Když skončil polední klid, vyzkoušeli jsme si, jak je těžké být zemědělcem – museli jsme svá pole odkamenit, zorat, zasít a oplotit, a pak jsme doufali, že se nad námi Radegast slituje a budeme mít velkou úrodu obilí. 

Unaveni z pěstování jsme se všichni chytili poslepu za ruce a zkoušeli se vymotat. Taky jsme se zatočili do spirály a pak zase zpátky. Následovala večeře, po které jsme byli vysláni do lesa pro měsíční kameny. Rozdělili jsme se do několika skupin, obdrželi speciální světýlka a šli jsme. V lese jsme si museli dávat pozor na nebezpečné zvonící pavučiny. Bez ztráty životů jsme posbírali všechny kameny a šli jsme spát. (Záhadou zůstává, kdo dvakrát vrazil do pavučiny, když nikdo nepřišel o žádný život... ?)

válečnice Radka

KOSÁČI:

 

  

DEN 4.

Ihned po ranním probuzení nás čekaly dostihy. Stali se z nás ... koně. Pak byla snídaně a superrychlý odchod do práce. Bylo krásně, tedy alespoň pro někoho, kdo nemusí kosit. Ale tráva hezky padala i přes pařící slunce, urodilo se i pár lentilek a spálených kůží. Svačinka, oběd a krásně dlouhý odpolední klid, ve kterém usnul snad úplně každý.

Po probuzení nás čekal úkol od Piráta – v sedmi lidech dopravit osmého člověka na konec louky tak, aby se ten osmý dotýkal pouze dřeva a vůbec se nedotýkal lan. Byli jsme rozděleni do dvou skupin a byl to vyrovnaný souboj až do posledního okamžiku.

Pak si nás odvedla Miška a po krátké názorné ukázce nás naučila bojovat poslepu – nejprve jsme bojovali jako krtci – jeden proti jednomu - a poté ve skupinkách po čtyřech jako torpéda. A přestože ve válce mlčí múzy, ukončili jsme boje a začali jsme se věnovat umění – konkrétně sochařství. Sochař a budoucí socha (tvárná hmota) byli úplně slepí, pouze vzor viděl, co se děje.

pravidla boje je třeba poslouchat pořádně 

Ze sochařského ateliéru jsme zamířili rovnou do jídelny na honosnou večeři. Podávala se ovesná kaše se skořicí, cukrem, kakaem a třešněmi. Po večeři byla chvíle času na osobní či skupinové úkoly, které zadával Jura – Balvan, za které jsme mohli získat peníze i zkušenostní body.

Pak stopaři zapálili oheň bez použití papíru a pouze jedinou sirkou a my jsme se kolem něj moli sesednout. Hardy s Pirátem hráli na kytary, zpívalo se a čučelo do ohně. Náhle zazněl zvonek. „Obujte si pevné boty a oblečte se tak, aby vám v noci v lese nebyla zima. A vezměte si šátky.“ Znovu slepě nás orgové povodili po lese a po jednotlivcích nás zanechali na různých místech v okolí tábora. Postupně jsme se všichni vrátili, o pomoc pískala jen Hanka. Pak jsme mohli jít spát. Dobrou noc.

stopařka Eva

výroba papírových koulí

DEN 5.

Jako každé ráno i tohle začalo nejprve písničkovým budíčkem, po kterém následoval „rychlý“ úprk ze spacáků. Venku se pak slova ujala Markét a vysvětlila nám pravidla rozcvičkové hry HUTUTUTUTU. Po dlouhém přetahování, které skončilo nerozhodně, jsme se pustili do snídaně. Noční hrou zkrácený spánek se neblaze podepsal na naší ranní rychlosti a dnešní odchod do práce patřil k těm pomalejším. Na loukách jsme se rozdělili do dvou úderných skupin hraběnek a kosáčů. Práce nám naštěstí utíkala rychle – sluníčko si dnes dalo pauzu a zbytečně nás neunavovalo. Přesto jsme moc rádi viděli Ťuťanku se svačinou a později slůvko BALÍK znamenalo další skončený den v práci. V táboře už na nás čekala „sladká“ odměna: knedlo-vepřo-zelo. Polední klid patřil pocitově k těm kratším a pocitově se klidem moc nazvat nedal - -z hangáru se namísto spokojeného oddechování ozývaly výbuchy smíchu našich mladších účastníků :)

Zvonička zazvonila a polednímu klidu byl konec. A začal spor o zebry. Je zebra bílá s černými pruhy nebo je zebra černá s bílými pruhy? Markét s Laďkou se nemohly dohodnout, a tak jsme byli povoláni na pomoc my – mágové, stopaři a válečníci, abychom spor vyřešili za ně. Byli jsme proto nejprve rozděleni do dvou týmů – růžoví a modří. Pak jsme přešli k pravidlům. Hlavním cílem bylo mít co nejvíc pevností. Pevnosti jsme mohli stavět pouze u speciálně označených stromů, ovšem postavená pevnost růžovými se snadno mohla stát pevností modrých a naopak. Stačilo ji „jen“ dobýt – shodit dřevěnou trojnožku s růžovou/modrou koulí uprostřed pevnosti.

někdy tráví služba polední klid jinak než by si představovala (Denča, Pavlík)

Než jsme začali pořádně dobývat, věnovali jsme se stavbě speciálních budov – magické orákulum, rozcestí, cvičiště a hospoda, které přinášely určité výhody pro jednotlivé postavy. Jenže vybrat správnou budovu a ještě ji postavit nebyla žádná legrace. Na každou stavbu bylo třeba určité množství zlata, kamení a dřeva. Doly sice byly, ale přístup k nim byl značně komplikovaný – každý důl měl svého strážce, na kterého neplatily, žádné rány a přelstít a odlákat je šlo jen těžko. Navíc byli sami vybaveni zbraněmi, které nám braly život. Pokaždé když jsme přišli o tři životy, mohli jsme je získat zpět v naší základně. Jenže pevnosti, základny a doly nebyly od sebe zrovna nejblíže, takže jsme se trochu proběhli:)

NA dobývání byl vyměřen čas pocitových dvou hodin. Zpočátku se modří i růžoví soustředili na dolování, ale s přibývajícími pevnostmi, ubývajícími silami a uplývajícím časem se boj začal soustředit na dobývání pevností. Přesto, že v jednu chvíli ovládali růžoví většinu pevností, skončil boj téměř vyrovnaně – růžoví se 4 a modří se 3 pevnostmi. V táboře nám baterky částečně dobyla svačina, některé hladové kobylky se vrhly i na zbytky v kuchyni. :)

Další program na nás čekal v lese u potoka, byly to nejrůznější lanové mosty, které jsme ve trojičkách až do setmění zdolávali. Poslední most, který jsme museli zdolat všichni (15) současně, jsme už nezdolávali a nechali ho na někdy příště.

přístup k obdělávání půdy se může lišit (Míša,Jirka)

V táboře ale nečekala večeře a oheň, ale otevřelo se vesnické kasino, kde jsme v pěti hazardních hrách vyhrávali, prohrávali a v případě nedostatku žetonů jsme se i upisovali. Výhry jsme mohli utratit v hospodě za nejrůznější občerstvení a laskominy, či si je pošetřit do závěrečné dražby. Zde se dražily nejrozmanitější směnky – masáže, mytí ešusů, uvaření kávy, ovívání lopuchem, vyprávění pohádek na dobrou noc či hrníček malin. Pak už jsme se jen rozutekli do spacáků.

válečnice Peťa

hromadné obdělávání

DEN 6.

Den začal neobvykle. Normálně nás vzbudila písnička, ale do práce jsme nešli. Dopoledne jsme trávili ve stanu, protože pršelo. Zpívali jsme, hráli různé hry... Postupem času jsme očekávali konec deště, abychom mohli jít plnit nějaké úkoly. Samozřejmě jsme se dočkali. Přestalo pršet, my se oblíkli a vyrazili jsme z hangáru. Rozdělali jsme oheň, nanosili dřevo a zasedli k oni. Povečeřeli jsme a šli jsme spát.

válečník Martin

DEN 7.

Ráno jsme byli vzbuzeni a za Laďčina usilovného popohánění jsme vylezli ven z hangáru. Tuším, že jsem měla – jako obvykle – problém trefit se v té rychlosti rozespalá do holínek, což je pro mě nadlidský úkol. Během rozcvičky jsme chtěli zjistit, co při hře „kámen, nůžky, papír“ vyhrává nejčastěji. Nakonec byly vítězem nůžky, takže až budete stříhat o ešusy, vzpomeňte si na to.

Po rozcvičce a snídani jsme šli do práce, ze které jsme se po nějakém čase zase všichni vrátili (nikdo nezůstal zapadlý v bažině) zpět do tábora na oběd.

Po výborném obědě a posilujícím poledním klidu jsme se vydali do lesa zabrat nějaké doly, abychom z nic mohli těžit nějaké suroviny.

Večer jsme ještě bojovali o 4 klíče, z nichž každý měla v držení jiná skupina. Úkol zněl jasně – získat všechny, ale nikomu se to nepodařilo.

Sedli jsme si k ohni a postupně se vydávali do spacáků...

Zuzka

gordický uzel (... Efka, Anežka, Hanka, Terka...)

DEN 8.

Asi o půl 4 ráno nás vzbudili a měli jsme se ve skupinkách po 3 připravit na dlouhou cestu k zavření brány, kde Heldar uvěznil válečníky, mágy i stopaře.

Ještě za tmy naše skupinka vyrazila jako 2., ale už u prvního stanoviště bylo krásně světlo. I přes zimu jsem musela do vody pro duši hydry a vytáhnout ji na břeh, zatímco ostatní hydru drželi. Dostali jsme od ní mapu. Takhle jsme potkali i upíra, skalního obra a mrtvolníka. U každého jsme dostali jen kus mapy. Asi 5 km před cílem jsme trochu zabloudili, ale zase se v pohodě našli.

Úplný konec cesty se mělo jít kolem potoka, to ale komplikovalo spousty kopřiv, roští a přítoky, které se měly přeskakovat. V cíli jsme byli v pocitově 3 až 4 hodiny. Museli jsme počkat na ostatní (byli jsme 1.) Ale až skoro za tmy jsme se všichni opravdu shromáždili a šli do vesnice.

Tam jsme čekali velkou večeři, protože jsme přes den moc jídla neměli. Tam ale bylo 6 živých kuřat, ty se musela zabít, oškubat, vykuchat a na ohni opéct. To, že se zabíjí živá kuřata, dělalo mnohým potíže. Dlouho to trvalo a jedlo se asi až ve 3 v noci, když už spousta z nás spala.

V noci ještě začalo pršet, ale naštěstí jsme měli plachty a tím pádem kam se schovat.

Hanka

nekonečný sed
(Ráďa, Hanka, Ťuťanka, Majda, Peťka, Hanka, Áňa, Kamča, Martin, Markéta, Anežka, Jáchym)

DEN 9.

Spíme, spíme, spíme, spíme, spíme, spíme, spíme, spíme, GONG! V neurčitou hodinu mezi sedmou ranní a sednou večerní se na nás zazubil Radim s vařečkou a pokličkou v rukou. Veškeré naše buňky se soustředily na rychlý start do nového dne. Zbraň, Rebel Restart, rozlepit oči a hurá kamsi za Radimem. Cestou jsme dostali info o nepříliš dobrém postavení našich přátel z vesnice (dostali se do Heldarových rukou) a pokyn ke zničení Příšery. Příšera se ovšem ukázala být víc než zákeřnou, přepálit její tuhé kořínky nám ubralo mnoho sil i životů. Svíčky sem, zbraně tam a Příšera se rozpíná. Nicméně pomalu ale jistě jsme se jí zbavili a mohli uzavřít bránu, kterou k nám mohli procházet Heldarovi zvědi. Dalo nám práci vymyslet, jak při tom zachránit naše lidi, ale vítězně jsme ji společně rozbili, zakleli, spálili a vytáhli všechny z nevlídně zapáchající jeskyně. Po radostném shledání jsme dokonce získali střeva z Příšery, velmi chutná. Hostina pokračovala v nocležišti plnými tácy a (včerejšími) kuřaty. Sbalili jsme pak všechny švestky a vydali se vstříc špendlíkům (těm jedlým:), polím a vesničkám. Cestou jsme probrali všechny strasti i slasti cesty, neztratili se (!) a dříve či později se dostali luxusním kočárem až do naší vesnice. Tam jsme nalezli vše při starém, trochu poklidili a nanosili dřevo. Táborem se začala linout vůně nepopsatelného sladkého pokrmu. Vzápětí se již všichni přítomní mačkali u palety s kouzelnou Hardyho naběračkou plnou polévky a pak u hrnce s koblížky. Jídlo bodlo, všichni vypadali unaveně, najedeně, spokojeně. Miška přišla s papíry, obálkami a návrhem na seberozbor a zajímavý dopis. Večer se táhnul už jen v poklidném duchu píšících, hřejících se a odpočívajících. Kytara pak pod prsty Hardyho zazněla líbezně a hráli spolu až do hluboké noci ...

Ťuťanka

DEN 10.

Brzy ráno jsme se probudili a po menším rozhýbání jsme se najedli a vydali se do práce. Všichni pracující rebelové se rozdělili na několik týmů, které prováděly určitou práci. tým, kterého jsem se účastni, nosil seno na velkou kopu do lesa. Rebelové to zde mají těžké, protože uživit se a zároveň bojovat proti Heldarovi není žádná hračka.

cesta TAM ... (Zuzka, Efka, Ťuťanka, Peťka, Aňa, Jirka...)

A ZASE ZPÁTKY (.... Pirátova záda)

Skvělé zprávy! Zjistili jsme, že někde v okolí vesnice je ukryt poklad! Zapojili jsme všechny své síly a společně našli poklad. Ten nám ale neudělal takovou radost , protože v zápětí jsme zjistili, že ve vesnici nemáme žádné jídlo. Kdyby tu byl alespoň pytel mouky! Ukázalo se, že obstarat trochu mouky bude asi ta nejlepší (a jediná) možnost, jak si uvařit kaši na večeři. Nebylo to tak obtížné, ale byla to makačka:) Večer už se nedalo nic moc dělat, protože nedovolovalo počasí. Tak jsme si zalezli pod střechu a najedli jsme se výborné kaše. Docela hezký závěr dne, nemyslíte?

válečník Jáchym

DEN 11.

„Terko?“ „No?!“ „Vstávej!“ ... tolik jen o probuzení nás šťastlivců, kteří měli včera to štěstí a jejichž jméno bylo vytaženo. Vstáváme sice o něco dříve díky přípravám snídaně, nicméně s vidinou kuchyně plné jídla a do žhava rozpálené Karolíny. Narozdíl od ostatních, kteří před sebou mají jen louku plnou mokrého sena a dešťové mraky nad hlavou. Probouzejí se Hardy a Pirát, aby nás pomocí svých hlasů a kytar uvedli aspoň do minimálního stavu bdělosti. Rozcvička je jedním z nejoblíbenějších a nejefektivnějších způsobů, jak rozhýbat ztuhlé klouby a rozproudit krev v žilách. Pod Laďčiným vedením směle opovrhujeme Dostihy, Evolucí i Hututututu a uchylujeme se k pětkrát opakovanému táborovému rituálu, při kterém se nám rozehřejí nejen stehna ale i jazyk.

Snídaně nikdy netrvá moc dlouho, všichni jsou strašliví pracanti a koukají být v práci co nejdřív. Paštika, marmeláda, sýry – po všem se jen zaprášilo. Kosáči, hraběnky, nosiči i vidláci odchází do práce jen proto, aby se za nečekaně krátkou dobu vrátili všichni bez rozdílu jako vodníci. Ale nevadí, čeká na ně výborný oběd ukuchtěný pod vedením šéfkuchařky Mišky. Co na tom, že se Mišce podařilo rozervat kalhoty a z pohorek udělat bahnice, najedli jsme se skvěle!

Osobní volno uběhlo tak rychle, že snad ani za zmínku nestojí. Zato hry o důvěře od Markét a Kamči by tu chybět rozhodně neměly. Pád důvěry, běh i pohazování se sochou, myslím, všechny velmi zaujaly. Jen to zkuste svěřit své zdraví lidem, které znáte 11 dní!

Rychlá svačina a už vyráží z vesnice 3 skupinky – každá s jinými instrukcemi – do boje. Vítězně se vrátí jedna – s dopisem, ve kterém k našemu překvapení stojí, že proradní skřeti Heldarovi nás objevili a co nevidět sem dorazí. Nezbývá než se obléknout, sbalit karimatku, spacák a zbraně, vyslechnout instrukce, odevzdat čelovky, potřít obličej, ponořit jej do mouky, obdržet svačinu a vydat se přenocovat do lesa. Zda se vrátíme živí, to prozradí až další den...

stopařka Terka

DEN 12.

Buzení po náročné noci v lese začalo zvoničkou, pokračovalo pískáním píšťalek a občas se sem tam ozval zvuk dvou o sebe bijících pokliček. Myslím, že kytarový budíček i za Laďčina popohánění z vyhřátých spacáků je o něco příjemnější. Hned, co jsme se (skoro) všichni vrátili ve zdraví z úkrytů, nastal první ranní zvrat. Tentokrát nebyla žádná rozcvička. Jenom se jako každé ráno (pokud se zrovna nesnídalo kuře v cizí, vypálené vesnici) usedlo k ohništi, kde na nás čekala vydatná snídaně. Najíst, napít, umýt, navštívit kadistan a pak už jen očekávané „Odcházíme!“ Každý popadl své náčiní, pití a sílu, aby vydržel až do oběda, na který všichni na louce vždy netrpělivě čekají.

příprava na vraha

VB práci bylo vše při starém, Hrabat, nosit, hrabat, nosit. Cíl byl jasný. Zvládnout toho co nejvíce. To se nám ale úplně nepovedlo, tak jsme museli zůstat déle. Kámen úrazu také byl traktor, který -jak se očekávalo- neodjel bez újmy. Neodjel totiž skoro vůbec. Heldar mu totiž provedl něco s pneumatikou. Musel tedy na pomoc přijet druhý zaměstnanec JZD. Po usilovném boji odjeli oba s tím, že ve čtvrtek už nepřijedou.

Poté co se Hardy vyčerpáním ze sekání svalil k zemi, jsme už jen doufali, že zakřičí BALÍK. Na to však už neměl sílu, řekl jen něco jako „Pojďte jíst, lidi.“ Nikdo snad ani neváhal, nechal práci prací a za hlasitého zpěvu naší „hymny“ jsme pochodovali za Peťou, Ráďou a Kamčou na výborný těstovinový salát.

Odpolední klid probíhal normálně, většina se odebrala do spacáků, někdo se k tomu stihl i umýt. Zvonek nás však zanedlouho vyhnal ven. Políbila nás múza a my měli hodinu na to vymyslet divadlo na téma Heldar a jeho bratři.

Sešli jsme se, obdrželi vstupenku do divadla a každý předvedl, co se naučil. Všem se představení povedlo a dostali jsme za něj 10 penízků a 50 zkušeností. Po divadle se s náma musel rozloučit Pirát, který odjížděl pryč.

Jako poslední aktivita bylo zapamatování kódů. Při této hře jsme byli po dvojicích a bylo povolené útočení proti sobě, kdo přinesl nejvíce kódů, vyhrál. Útočení v této podobě se objevilo poprvé. To bylo příčinou debaty, která vznikla po hře u ohně. Každý měl na hru jiný názor, proto jsme každý říkali ten svůj. Ze všeho nám vyhládlo, a proto jsme se rozhodli pro večeři. Nevím jak to, ale i po 14 dnech nemáme chleba plné zuby:)

Putující svíčka dokola a každý řekl, co chtěl říct. To byla poslední věc v tomto dni. Pak už se jen všichni velice rádi odebrali do spacáků připravit se na boj s Heldarem...

mág Anežka

DEN 13.

Ráno jsme dle varování z předchozího večera byli vzbuzeni velmi brzo, abychom se mohli vydat zabít Heldara a zachránit tak svět... Plížili jsme se, přelézali nebezpečné  pavučiny a překonávali lávové pole, vše jsme více či méně mrtví zvládli a nalezli Heldarovu pevnost. Tam jsme odhalili systém jeho magické obrany a skupinu jeho ochránců hravě porazili. Sám Heldar nás při posledních záškubech však zaklel mocným zaříkávadlem a zanechal nás tak němé a slepé. Díky vzájemné pomoci jsme ale zvládli dlouhou a strastiplnou (potok, vosy...) cestu za Nymfou, která jediná nás kletby mohla zbavit. Po společném úseku každého z nás čekal závěr, kdy šel každý sám – poslepu překonat rybník a řídit se přitom jen libým zpěvem Nymfy.

V cíli nás čekalo nejen navrácení zraku a řeči, ale i čokoláda, ohníček a suché oblečení – to vše jsme velmi ocenili. Stejně tak jsme byli potěšeni hostinou, která nás uvítala při návratu do tábora – dostatek všelijakých chlebů, čokolád i sušenek :) Jen trochu mrzutý byl fakt, že práce na loukách (polích dle některých) zdaleka nebyla hotová a tak jsme po vyčerpávající ranní aktivitě museli donutit své svaly a mozky ke spolupráci a dohrabat a odnosit zbytky sena/blíže nepopsatelného humusu. Totálně vyčerpaní jsme se dotáhli do tábora (ti schopnější dotáhli nejen sebe ale i nějaké dřevo na večer) a po obědě se uvrtali do milovaných spacáků ke sladkému spánku.

Odpoledne jsme strávili u brontích dotazníčků a zpětného rozebírání celého tábora- her, atmosféry i práce orgů, myslím že většina považovala tuto rekapitualci za zajímavou. Večer se nesl v duchu příprav kuřat k opékání na vidlích na ohni – mixování marinád po vzoru pejska a kočičky :) ... ale všechny se určitě moc povedly!

Posezení u ohně jsme si i přes neskutečnou únavu pořádně užili – bylo přece poslední! Proto nám nevadili ani odpadající jedinci ani Laďčin chraplavý zpěv:)

Bylo to vše hezké, kamarádi...

mág Majda

DEN 14.

Den čtrnáctý, poslední. Naplněný balením a smutným loučením. Spousta z nás se už těšila na teplou koupel a vlastní postel, ale myslím, že kouzlo smrdícího hangáru a mytí se v potoce má dlouhého trvání a budeme na jeho krásu vzpomínat ještě dlouho...

Majda